Lucien Baroux

Lucien Baroux se narodil v Toulouse do obchodnické rodiny, jeho pravé jméno znělo Marcel Lucien Édouard Barou. Po vzoru rodičů se měl věnovat obchodu, ale od dětství jej lákal svět divadla a ve dvaceti letech odešel do Paříže. Jeho začátky v uměleckém světě nebyly jednoduché, v různých divadlech vykonával pomocné profese, v roce 1914 se jako dobrovolník zapojil do bojů první světové války. Za statečnost získal Válečný kříž, ale již v roce 1915 se kvůli zranění vrátil do civilního života. Znovu se angažoval v aktivitách spojených s divadlem, brzy se mu podařilo prosadit a několik let jako ředitel vedl pařížské scény Théâtre Michel a Théâtre de Bouffes-Parisien. Náhoda tomu chtěla, že jednou musel zaskočit za indisponovaného herce v představení Souris d'hotel. Osvědčil se a tím začala jeho herecká kariéra, ve třicátých letech kulminující zvláště ve filmu. Lucien Baroux již ve dvacátých letech hrál ve dvou němých filmech, stejně jako mnoho jiných herců se ale dočkal úspěchu až s nástupem zvuku. Jenom ve třicátých letech natočil bezmála padesát filmů, převážně komedií, různých kvalit i se značně rozdílnými úspěchy v kinech. Jeho baculatá usměvavá tvář jej předurčovala do rolí dobrotivých mužů různého společenského postavení. Svůj vstup do světa zvukového filmu spojil Lucien Baroux s režisérem André Hugonem, který jej hned v roce 1930 obsadil do vedlejších rolí ve třech svých filmech, například v melodramatickém příběhu NĚHA (La tendresse, 1930). Rok 1932 byl nejplodnějším v Barouxově filmové dráze, tehdy natočil osm filmů, pracoval mimo jiné pod režijním vedením českého režiséra Karla Lamače. Kromě řady komedií dostal i několik příležitostí prokázat schopnost vykreslení složitějšího psychologického charakteru. Z takového typu rolí připomeňme učitele v dívčí škole ve filmu MRNĚ (Le mioche, 1936), jímž se zřetelně inspiroval Hugo Haas při práci na svém filmu Děvčata, nedejte se! (1937). Z převážně komediální filmografie pak vyniká detektivní příběh ZA FASÁDOU (Derriere la façade, 1939), kde vytvořil hlavní roli policejního inspektora. Jinou výraznou charakterní příležitost mu poskytlo drama POŽÁR (Le feu de paille, 1939) s tématikou generačního střetu mezi otcem a synem v herecké rodině. Další hlavní role mu přinesly opět komedie, například situační veselohra ČTYŘI HODINY ZRÁNA (Quatre heures du matin, 1937) nebo muzikál MOULIN ROUGE (1941), u nějž se po několika letech opět setkal s André Hugonem. V průběhu okupace pak navázal užší pracovní kontakty s plodným režisérem Jeanem Boyerem, který mu znovu poskytl velké herecké příležitosti. Přes několik hlavních úloh je Lucien Baroux dodnes vnímán jako představitel vedlejších rolí, jejich význam i počet však po válce nabral klesající tendenci a například v bezprostředně poválečných letech natočil jen tři filmy. V padesátých letech jej pak dvakrát oslovil Sacha Guitry, s nímž pracoval již před válkou; v životopisném filmu NAPOLEON (1955) hrál Baroux historickou postavu krále Ludvíka XVIII. Naposledy se před filmovou kamerou objevil jako biskup v povídkovém titulu ĎÁBEL A DESATERO (Le diable et les dix commandements, 1962). Později pak odehrál ještě několik menších úloh v televizi. Aktivní byl v té době stále i v divadle, hrál například v Molierově Škole žen v Théâtre de l'Oeuvre, po boku Alaina Delona a Romy Schneider jej diváci mohli vidět také v představení Škoda, že je děvka v režii Luchina Viscontiho na scéně Théâtre de Paris. Lucien Baroux poslední léta svého života strávil v malebném přímořském letovisku Hossegor na francouzsko-španělských hranicích. Tady také v květnu 1968 zemřel v nedožitých osmdesáti letech. Francie byla v té době zmítána studentskými nepokoji a politickými bouřemi, takže úmrtí kdysi populárního herce prošlo médii bez většího ohlasu. Později si na něj ale vzpomněli obyvatelé rodného Toulouse, kde dnes jeho jméno nese jedna z ulic.