Jacques de Baroncelli

Francouzský režisér a scénárista Jacques de Baroncelli natočil v období mezi dvěma světovými válkami kolem osmdesáti filmů, přesto dnes patří k méně připomínaným filmovým tvůrcům v historii francouzské kinematografie. Pocházel ze starobylé šlechtické rodiny italského původu, jeho otcem byl Alexandre Hippolyte de Baroncelli, markýz de Javon (1836-1897). Jacquese ke vstupu do uměleckých sfér inspiroval starší bratr, populární spisovatel Folco de Baroncelli (1869-1943), po jehož vzoru začal Jacques původně pracovat jako novinář. Za první světové války se Jacques Baroncelli vrhnul do oblasti filmu a začal režírovat. Po několika krátkých snímcích přešel k celovečerním titulům, za zmínku stojí jeho adaptace románu Pierra Lottiho RAMUNTCHO (1918) a RYBÁŘ Z ISLANDU (Pécheur d´Islande, 1924). Mezitím v roce 1919 absolvoval studijní pobyt v USA a po návratu točil méně filmů, ovšem s větší péčí, jeho tvorba z dvacátých let disponovala prvky impresionismu a poetického realismu, znovu se věnoval adaptacím osvědčených literárních předloh (ROGER LA HONTE, 1922), k některým němým filmům se později úspěšně vrátil i ve zvukové éře (NIČEVO – Nitchevo, 1926, 1936; OHEŇ! – Le feu!, 1927, 1937). S příchodem ozvučení filmu neměl de Baroncelli na rozdíl od některých svých kolegů problém a i ve třicátých letech zůstával aktivním filmařem, za zmínku stojí jeho další návraty k literárním nebo divadelním předlohám (MICHEL STROGOFF, 1935; VOLPONE, 1941; VÉVODKYNĚ DE LANGEAIS – La duchesse de Langeais, 1942), zajímavými příspěvky byla i dramata ozvláštněná nevšedními exteriéry (MUŽ Z NIGERU - L´homme du Niger, 1938). Posledním de Baroncelliho filmem byl dobrodružný příběh ROCAMBOLE (1948). Od roku 1911 byl Jacques de Baroncelli ženatý s Marguerite de Mont de Benque, později se rozvedli. Z jejich manželství pocházeli dva synové, z nichž starší Jean de Baroncelli (1914-1998) byl původně novinářem, filmovým kritikem a později spisovatelem. Jeanovou manželkou byla herečka Sophie Desmarets (*1922).