Marguerite Moreno

Marguerite Moreno, vlastním jménem Lucia Marguerite Monceau, pocházela z Paříže a v průběhu třicátých let se zařadila mezi významné herečky střední generace ve francouzském filmu. Již dlouhá léta předtím ale patřila k předním osobnostem francouzského divadla v čele s nejslavnější scénou Comédie Française. Herectví studovala na pařížské konzervatoři, kde získala první cenu za tragédii a tento úspěch ji již v roce 1890 přivedl do angažmá v Comédie Française. Na tomto jevišti se Marguerite Moreno uvedla velmi slibně postavou královny v historické hře Ruy Blas, později její doménou byla klasická dramata (Othello, Hamlet), brzy ale začala účinkovat i v moderně francouzských současníků. Herectví Marguerite Moreno kladlo důraz na nevšední kombinaci zjevu antické krásky s nepříjemným chraplavým hlasem, který ovšem její osobnosti dodával zvláštní nezaměnitelný půvab. Umělecký pseudonym Moreno přijala po své matce španělského původu. Od svých hereckých počátků se Moreno věnovala také recitaci a jevištní prezentaci textů současných francouzských spisovatelů. Mezi mladými umělci našla také řadu přátel a i svého prvního manžela. Od poloviny 90. udržovala vztah se symbolistickým básníkem Marcelem Schwobem (1867-1905), který se v roce 1900 stal jejím manželem. Schwob však již v té době trpěl vážnou chorobou, která nakonec vedla k jeho předčasnému úmrtí. Mezitím Marguerite Moreno opustila Comédie Française a připojila se k divadelní společnosti Sarah Bernhardt (1903), po smrti prvního manžela se pak podruhé provdala za herce Jeana Darragona a odcestovala s ním do Argentiny. V jižní Americe Marguerite Moreno nadále hrála divadlo a věnovala se také výuce herectví (po sedm let tady vedla pobočku pařížské konzervatoře), před první světovou válkou se pak vrátila do Francie. Krátce nato absolvovala svůj debut na filmovém plátně a hrála v krátkometrážním válečném filmu DEBOUT LES MORTS (1916). I později točila v němé éře, ale nijak často, ve dvacátých let se více věnovala spisovatelské činnosti. Když v roce 1923 zemřel Jean Darragon, Marguerite Moreno se již jako dvojnásobná vdova angažovala v kompletaci a vydávání díla svého prvního manžela Marcela Schwoba. Později se provdala potřetí a jejím třetím manželem se stal významný spisovatel švýcarského původu Blaise Cendrars (1887-1961). Z hereččiny nijak početné filmografie dvacátých let stojí za zmínku historický film KAPITÁN FRACASSE (Le capitaine Fracasse, 1929). Teprve nástup zvukového filmu plně zhodnotil široký herecký rejstřík Marguerite Moreno, která se tak v průběhu třicátých let stala jednou z nejvytíženějších hereček své generace. I když v této době pracovala až na devíti filmech ročně, nutno přiznat, že málokdy se dostala ke stěžejní roli – film té doby si žádal především idoly nejmladší generace, kvalitními výkony ve vedlejších rolích však Marguerite Moreno na sebe strhávala zaslouženou pozornost. Výrazné kreace předvedla například ve filmových zpracováních klasických předloh, například v historickém dramatu BÍDNÍCI (Les misérables, 1934), CARMEN (1945) nebo IDIOT (L'idiot, 1946). Z tohoto typu postav vyniká jedna z mála jejích hlavních rolí, a sice v Puškinově PIKOVÉ DÁMĚ (Le dame pique, 1937). Několikrát herečku přizval ke spolupráci významný režisér a dramatik Sacha Guitry, který jí poskytl výrazné vedlejší role ve svých umělecky hodnotných filmech ROMÁN PODVODNÍKA (Le roman d'un tricheur, 1936) nebo DEVĚT SVOBODNÝCH (Ils étaient neuf célibataires, 1939), ve výpravném historickém eposu PERLY Z KORUNY (Les perles de la couronne, 1937) se Marguerite Moreno uvedla ve dvojroli královny Kateřiny Medicejské a císařovny Eugénie. Řadu divácky vděčných příležitostí dostala Moreno také v nenáročných komediích, kde hrála často přísné tety; některé takové její postavy se objevily i v názvech filmů, například MOJE TETY A JÁ (Mes tantes et moi, 1936) nebo MOJE TETA... DIKTÁTORKA (Ma tante... dictateur, 1939). S příchodem druhé světové války Marguerite Moreno svou práci pro film i divadlo výrazně omezila, v letech 1940-1945 natočila jen devět filmů, což je ve srovnání s předchozí dekádou značný početní pokles. Po osvobození své aktivity obnovila, ovšem vzhledem k vysokému věku již jen v menší míře, nicméně například v roce 1947 se objevila ve čtyřech filmech. Do této doby spadá také její triumfální návrat na divadelní jeviště, kde v roce 1945 excelovala v představení Bláznivá ze Chaillot. Po dokončení svého posledního filmu VRAH JE POSLOUCHÁ (L'assassin est a l'écouté, 1948) odešla Marguerite Moreno na venkov do jihozápadní Francie, kde již řadu let vlastnila krásný dům (dnes funguje jako hotel) a chtěla zde strávit zasloužený odpočinek v soukromí. Mnoho času jí už ale nebylo dopřáno, protože zemřela nedlouho poté – 14. července 1948 ve věku 76 let. Krátce před smrtí se vrátila ke psaní a vydala své paměti pod názvem Vzpomínky na celý život (Souvenirs d'une vie, 1948). Význam herečky dokládá několik monografií, které o ní ve Francii v posledních letech vyšly, v reedici byly v roce 2002 znovu vydány i její paměti.