Louis Seigner

Joseph Louis Seigner pocházel ze živnostnické rodiny (jeho rodiče vlastnili obchod s potravinami na venkově v jižní Francii). Již v dětství propadl divadlu, stejně tak se živě zajímal o film v jeho začátcích. V Lyonu nedaleko svého rodiště začal studovat herectví, následně přešel na pařížskou konzervatoř. Již tady zaujal divadelního režiséra a manažera Firmina Gémiera, který jej angažoval do Théâtre de l'Odéon. Tady Louis Seigner strávil šestnáct let (1924-1939) a odehrál zde desítky rolí, převážně v díle dobovných současníků jako byli Tristan Bernard nebo Roger Ferdinand. Mezitím v roce 1930 s Claudem Dauphinem a Jeanem Nohainem založil vlastní divadelní společnost. Počátkem třicátých let se také dočkal prvních filmových rolí, zatím však šlo o bezejmenné epizody navíc v nepříliš významných filmech. Teprve koncem třicátých let nabylo herectví Louise Seignera na významu v divadle i ve filmu. V roce 1939 byl angažován do nejslavnějšího francouzského divadla Comédie Française a na jeho jevišti setrval více než třicet let (1939-1971). Souběžně s tím se začaly hrnout i zajímavé filmové nabídky. Přes dvě stovky divadelních a na 150 filmových rolí dává tušit, že Louis Seigner patřil řadu let k významným osobnostem francouzského herectví. První významnější filmovou roli odehrál jako soudce v mezinárodně obsazeném válečném filmu POPLACH VE STŘEDOZEMNÍM MOŘI (Alerte en Méditerranée, 1938), následně hrál německého velvyslance v historickém titulu SRDEČNÁ DOHODA (Entente cordiale, 1939). Typově podobné postavy právníků, lékařů, ředitelů, bankéřů nebo aristokratů pak hrál v desítkách dalších filmů, často ve formátu epizodek, ale nezřídka i ve středně velkých rolích. Nebylo to sice pravidlem, ale i Louis Seigner jako jiní členové prestižní divadelní scény byl filmem oslovován často pro adaptace klasických literárních děl a do umělecky hodnotných počinů. Z doby okupace to lze doložit jeho participací na filmech jako TVRDOHLAVCI (Goupi mains rouges, 1943) nebo VAUTRIN (1944) vycházející z literárního odkazu Honoré de Balzaca. Ze současných dramat je na místě připomenout slavný psychologický příběh s kriminální zápletkou HAVRAN (Le corbeau, 1943). Podobně tomu bylo i po válce, kdy hrál například ve filmech ŠUANI (Les chouans, 1946) nebo VĚČNÝ MANŽEL (L'homme au chapeau rond, 1946) na motivy románu F. M. Dostojevského. Čtyřicátá léta byla pro Seignera také ve znamení velkých rolí a úspěchů v Comédie Française. Hrál v kusech francouzských klasiků (Moliere, Beaumarchais) i zahraničních klasiků jako byli W. Shakespeare nebo J. W. Goethe, nevyhýbal se ani osvědčeným francouzským fraškám z pera E. Labiche nebo G. Feydeaua. V případě hry Soudce Haudecoeur si v roce 1950 vyzkoušel i divadelní režii. Několik let pak slavil úspěchy v Molierově hře Měšťák šlechticem, která byla nakonec v roce 1958 převedena i na filmové plátno. Z typologie filmových postav Louise Seignera vybočuje role kouzelníka v adaptaci slavné LUKRÉCIE BORGIA (Lucrece Borgia, 1953), později hrál výrazné vedlejší role po boku Jeana Gabina, například ve filmu BURZIÁNI (Les grandes familles, 1958), v dalším Gabinově filmu PREZIDENT (Le president, 1960) ztvárnil ředitele Francouzské banky. V této době také hrál jednu z mála svých hlavních rolí, a sice komisaře Toussainta v kriminálce PLNÝMI HRSTMI (A pleines mains, 1959). Velkým úkolům ve filmu se jinak Louis Seigner vyhýbal, jednak kvůli značnému vytížení v divadle, navíc odmítal vyjíždět za natáčením exteriérů mimo Paříž. Další pro sebe typickou postavu ztvárnil ve filmu PRAVDA (La vérite, 1960) s Brigitte Bardot, kde hrál předsedu soudu. Pak se objevil opět v několika filmech s Jeanem Gabinem, v 70. letech pak natáčel i s Alainem Delonem a například ve filmu PAN KLEIN (Mr. Klein, 1975) hrál jeho otce. Zcela naposledy stál Louis Seigner před kamerou v Hosseinově adaptaci Hugových BÍDNÍKŮ (Les misérables, 1982). Mezitím v roce 1971 opustil řady Comédie Française, v dalších letech pak hostoval na scénách Théâtre de l'Oeuvre nebo Théâtre de Paris, kde v režii Roberta Hosseina hrál v Dostojevského Zločinu a trestu. Významné bylo také pedagogické působení Louise Seignera, v letech 1962-1975 vyučoval na pařížské konzervatoři. Úctyhodnou uměleckou dráhu Louise Seignera korunovalo několik státních vyznamenání, stal se nositelem Řádu za zásluhy, od ministerstva kultury obdržel Řád umění a literatury a nakonec byl dekorován nejvyšším francouzským řádem, Čestnou legií. Stal se také členem Francouzské akademie. Louis Seigner se dožil vysokého věku, zemřel ale tragicky – pravděpodobně kvůli nevyhaslé dýmce uhořel ve svém bytě v Paříži 20. ledna 1991. Jeho manželkou byla herečka Marie Cazaux, s níž se seznámil již za studií na konzervatoři. Jejich dcera Françoise Seigner (1928-2008) byla též herečkou a o svém otci napsala biografii s prostým názvem Louis Seigner de la Comédie Française (2007). V různých profesích se ve světě umění pohybují také Louisovy vnučky Emmanuelle Seigner (*1966), Mathilde Seigner (*1968) a Marie-Amélie Seigner (*1972).