Marcelle Arnold

Francouzská herečka Marcelle Arnold byla v poválečném období hojně obsazovanou představitelkou vedlejších rolí, objevovala se převážně v komerční produkci nevysokých uměleckých ambicí, hodnotnější příležitosti ale dostávala v divadle. Byla rodačkou z městečka Thonon-les-Bains na břehu Ženevského jezera, dětství ale strávila v Saint-Chamond. Pocházela z dobře situované rodiny, její otec byl ředitelem textilní továrny. Marcelle maturovala na církevním gymnáziu, poté si ještě doplňovala vzdělání ve Švýcarsku. Na počátku druhé světové války pak dala průchod své dětské touze hrát divadlo a odešla do Nice. Tady se setkala s Gérardem Philipem, s nímž ji pak pojilo přátelství až do jeho předčasné smrti. Debut na divadelním jevišti v Paříži absolvovala v roce 1943, až po několika letech dostala nabídku k prvnímu filmování. Jednu z prostitutek hrála po boku Simone Signoret v dramatu DÉDÉE Z ANTVERP (Dédée d’Anvers, 1948). Z její další filmografie si zaslouží zmínku tři filmy, v nichž vytvořila sourozeneckou dvojici s největšími hvězdami tehdejší francouzské kinematografie. Dvakrát ji angažoval režisér Jean Boyer, v jehož komediích byla sestrou Gérarda Philipa (VŠECHNY CESTY VEDOU DO ŘÍMA – Tous les chemins mènent à Rome, 1949) a Bourvila (MUŽ, KTERÝ PROCHÁZÍ ZDÍ – Le passe-muraille, 1951), naopak v dramatickém žánru hrála nevlastní sestru Jeana Gabina (NOC JE MÝM KRÁLOVSTVÍM – La nuit est mon royaume, 1951). V padesátých letech točila několik filmů ročně, oproti výše zmíněným postavám však hrála jen drobnější role, objevovala se v různých žánrech, několikrát si vyzkoušela i historický kostým, například ve výpravném životopisném filmu MARIE ANTOINETTA (Marie Antoinette reine de France, 1956) hrála princeznu Adelaidu, tetu Ludvíka XVI. I když byla Marcelle Arnold v této době značně zaměstnávaná filmem, uspokojení jí přinášelo hlavně divadelní herectví. Ráda vzpomínala například na hru Zámek ve Švédsku od Françoise Sagan, v níž hrála několik let v Théâtre de l’Atelier. Díky své vizáži byla Marcelle Arnold později ve filmech obsazována do rolí staropanenských a nepříliš sympatických žen. Oddanou sekretářku Morinovou hrála ve dvou špionážních filmech s Jeanem Maraisem v titulní roli (CTIHODNÝ STANISLAV – L’honorable Stanislas, 1963; STŘÍLEJTE NA STANISLAVA – Pleins feux sur Stanislas, 1965), mihla se i jako ošetřovatelka po boku J. P. Belmonda (OPICE V ZIMĚ – Un singe en hiver, 1962). Další postavu sekretářky hrála v méně známé komedii KARAMBOLY (Les carambolages, 1963) s Louis de Funèsem. Tady šlo zdůraznění absence ženských půvabů tak daleko, že její postava byla nadabována mužem (Daniel Ceccaldi; mužský dabing byl zachován i v české verzi). V posledních letech její umělecké dráhy začala nad filmem převažovat práce v televizi, kde hrála hlavně v televizních seriálech, ze závěru její početné filmografie připomeňme alespoň melodrama VĚCI ŽIVOTA (Les choses de la vie, 1970), v němž hrála matku představitelky hlavní role (Romy Schneider). Krátce nato dospěla k vrcholu své divadelní kariéry, když byla na pět let angažována na nejprestižnější scénu Comédie Française, kde dostala několik zajímavých příležitostí v klasickém repertoáru (Idiot, Cyrano z Bergeracu). Jejím manželem byl Louis Boucher, který pracoval pro významnou výzkumnou organizaci Centre national de la recherche scientifique. Když v roce 1980 zemřel, Marcelle Arnold se naposledy mihla před kamerou v komedii JE TO ROZUMNÉ? ( Est-ce bien raisonnable?, 1981). Poté se stáhla do ústraní a usadila se na venkově v Alpách. Veřejnosti se vyhýbala a rozhovory pro média poskytovala jen zřídka. Pokud už se tak stalo, vzpomínala nejčastěji na své začátky a přátelství s Gérardem Philipem. Marcelle Arnold zemřela v nemocnici v Manosque v podhůří francouzských Alp 31. března 2010 ve věku 92 let.