Héléna Manson

Dnes již méně známá francouzská herečka Héléna Manson se narodila jako Elena Eugénia Manson v Caracasu ve Venezuele. Když jí byly dva roky, jako zázrakem přežila ničivé zemětřesení, které Caracas postihlo v roce 1900, načež vyrůstala u příbuzných v New Yorku. Její následující kroky vedly do Evropy a u další části rodiny dospívala ve Švýcarsku. Tady objevila kouzlo amatérského divadla a začala studovat herectví na ženevské konzervatoři. Jako náhradnice zastoupila nemocnou herečku v Pitoëffově divadelní společnosti a svým výkonem v Pirandellově hře Šest postav hledá autora zaujala natolik, že Georges Pitoëff ji angažoval do svého souboru jako stálou členku. Od počátku třicátých let začala Héléna Manson vystupovat pravidelně také ve filmu (v menší roli jednoho němého filmu hrála poprvé v roce 1924). Byla nesporně talentovanou herečkou, díky své vizáži s úzkými rty a pichlavým pohledem světlých očí neměla ale šanci proniknout do hlavních rolí mladých milovnic. Široké spektrum charakterů jí ale nabízela řada vedlejších až středně velkých rolí v různých žánrech. Objevovala se v adaptacích literární klasiky, například v BRATRECH KARAMAZOVÝCH (Les freres Karamazoff, 1931) nebo pod vedením Jeana Renoira ve filmu PANÍ BOVARYOVÁ (Madame Bovary, 1933). Hrála často mladé ženy s narušenou psychikou, se stejnou jistotou se ale pohybovala v sympatických úlohách, například ve Feyderově PENZIONU MIMOZA (Pension Mimosas, 1934). K uměleckým vrcholům svého filmového herectví dospěla Héléna Manson v době okupace ve spolupráci s režisérem H. G. Clouzotem, který velmi šikovně využil jejího zjevu v postavě bezcitné zdravotnice ve slavném psychologickém dramatu HAVRAN (Le corbeau, 1943). Pracovali spolu již rok předtím na neméně zdařilém kriminálním dramatu NEZNÁMÝ V DOMĚ (Les inconnus dans la maison, 1942). V průběhu války dostala Héléna Manson další zajímavé příležitosti, například film KOMISAŘ MAIGRET ZASAHUJE (Picpus, 1943), kde hrála služku, byl za protektorátu uveden i v našich kinech. S neztenčenou intenzitou pokračovala ve filmování i po válce, význam jejích rolí se ale začal postupně zmenšovat. Vedle desítek dnes již zapomenutých filmů hrála i v dosud vysoce hodnocených počinech jako RADOVÁNKY (Le plaisir, 1952) nebo LOLA MONTEZOVÁ (Lola Montes, 1955), znovu se vracela ke spolupráci s H. G. Clouzotem (MANON, 1949), za zmínku stojí také filmy režiséra André Cayatta jako MEČ A VÁHY (Le glaive et le balance, 1963) nebo PAST NA POPELKU (Piege pour Cendrillon, 1965). Obdivuhodně aktivní zůstávala také na divadelních prknech (Théâtre du Vieux Colombier, Comédie des Champs-Elysées), v 50. letech začala pracovat i pro televizi a také filmový dabing. Teprve po sedmdesátce začala Héléna Manson své veškeré aktivity postupně omezovat, právě z této doby ale můžeme připomenout filmy dobře známé i u nás. Vrchní sestru hrála například v Polanského filmu NÁJEMNÍK (Le locataire, 1976); byl to její jediný film v dekádě 70. let, jinak v této době hrála spíše v televizi, jejím domovským jevištěm tehdy bylo Théâtre des Célestins. Několika tituly se pak divákům připomněla ještě v 80. letech, naposledy hrála v devadesáti letech postavu tyranské matky ve filmu MANŽELÉ, ŽENY, MILENCI (Les maris, les femmes, les amants, 1989). Héléna Manson zemřela v nemocnici v Neuilly-sur-Seine 15. září 1994 v nedožitých 96 letech. Jejím manželem byl někdejší herec René Montis, později známý především jako filmový producent.