Anne Vernon

Herečka Anne Vernon patřila zvláště v padesátých letech k velkým hvězdám francouzského filmu, známější je dnes ale spíše díky menším rolím z pozdější doby, již čtyřicet let se však již před kamerou vůbec nevyskytuje. Zajímavosti skýtá i její soukromí; po bouřlivém vztahu se slavným hercem Claude Dauphinem byla postupně provdaná za dva francouzské ministry. Narodila se jako Édith Antoinette Vignaud v Saint-Denis do prostých poměrů a původně vystudovala École des Beaux-Arts v Paříži, poté pracovala jako reklamní návrhářka, díky svému půvabnému zjevu se ale prosadila i v modelingu. Při spolupráci na návrzích kostýmů pro slavnou herečku Madeleine Sologne se poprvé setkala s filmem a začala se zajímat o herectví. Začala studovat drama pod vedením Tani Balachové a brzy se prosadila jako divadelní herečka, absolvovala mimo jiné turné po jižní Americe, později hrála v Paříži a s divadelním souborem cestovala i po Francii. Od modelingu a divadla byla již jen krátká cesta k filmu a na přelomu 40. a 50. let zaujala pevnou pozici mezi ženskými hvězdami francouzské kinematografie. První roli dostala v detektivce VRAŽDA MANEKÝNA (Le mannequin assassiné, 1947), vzápětí byla oslovena i zahraničními producenty a točila například v Británii a Itálii, pro jednu vedlejší roli byla pozvána i do Hollywoodu (SHAKEDOWN, 1950). Tehdy také přijala anglicky znějící pseudonym Anne Vernon, protože její vlastní jméno ji pro angažmá mimo Francii připadalo příliš krkolomné. Do této doby spadá také její milostný románek se slavným hercem Claude Dauphinem. Ten byl ženatý s herečkou Rosine Deréan a Anne Vernon naléhala, aby se rozvedl. Dauphin to dlouho odmítal z úcty k manželce, která za války prošla zkušeností s koncentračním táborem. Nakonec se sice Dauphin rozvedl, to však již objektem jeho zájmu nebyla Anne Vernon, protože vzápětí se oženil s herečkou Marií Mauban. Především ve Francii se Anne Vernon těšila značné popularitě a hlavní role hrála zhruba ve dvaceti filmech. Prvním velkým úspěchem bylo drama TAK KONČÍ NOC (Ainsi finit la nuit, 1949), komerčním triumfem byla především romantická komedie EDUARD A KAROLÍNA (Édouard et Caroline, 1951) režiséra Jacquese Beckera, která byla nominována i na Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Další titulní roli jí přinesl italský historický film GENOVEFFA (La leggenda di Genoveffa, 1952). Souběžně rozvíjela i svou hereckou dráhu v rámci divadla a v různých žánrech se objevovala na několika divadelních scénách v Paříži, v roce 1950 absolvovala také turné po Británii a USA. Kromě hlavních rolí dostávala Anne Vernon i zajímavé příležitosti ve vedlejších úlohách, hvězdné obsazení (Danielle Darrieux, Viviane Romance) doplnila například v historickém dramatu AFÉRA S JEDY (L´affaire des poisons, 1954). Jedním z největších úspěchů Anne Vernon v hlavních rolích bylo drama PODÉL CHODNÍKŮ (Le long des trottoirs, 1956), které v kinech viděly více než dva milióny diváků. Z její další práce v Itálii se sluší připomenout film GENERÁL DELLA ROVERE (Il generale della Rovere, 1959), kromě toho znovu natáčela v dalších evropských zemích, například v Německu. V následující dekádě šedesátých let se Anne Vernon zdařilým způsobem přehrála do postav šarmantních matek. Tuto polohu reprezentuje především role matky hlavní hrdinky (Catherine Deneuve) ve slavném muzikálu PARAPLÍČKA ZE CHERBOURGU (Les parapluies de Cherbourg, 1964), ženskou část hereckého obsazení doplnila také ve dvou na sebe navazujících italských dobrodružných titulech POD VLAJKOU TYGRA (Il grande colpo di Surcouf, 1966) a PIRÁT SEDMI MOŘÍ (Surcouf, l´eroe dei sette mari, 1966). Práci pro film uzavřela Anne Vernon hlavní rolí v kriminálce DÉMON (Le démoniaque, 1968). Po prožitém vztahu s Claude Dauphinem byla Anne Vernon třikrát provdaná. V době největší slávy v roce 1957 se jejím manželem stal nadějný právník Robert Badinter (*1928). Rozvedli se v roce 1965, nadále ale zůstali přáteli. Badinter se později prosadil v politice a jako francouzský ministr spravedlnosti (1981-1986) má zásluhu na zrušení trestu smrti. Druhým manželem Anne Vernon byl o sedmnáct let mladší režisér René Gainville (*1941), v jehož filmech také hrála; jejich manželství skončilo rozvodem v roce 1971. Tehdy také dospěla k závěru její herecká kariéra, k jejímuž ukončení se Anne Vernon rozhodla dobrovolně v necelých padesáti letech. Po posledních dvou filmech z roku 1968 se párkrát objevila v televizi, s divadlem slavila úspěchy v rámci zájezdového představení Čtyři pokoje do zahrady ještě počátkem sedmdesátých let, načež odešla do soukromí. Vrátila se ke své první vášni, jíž bylo malování. Na prezentaci jejích obrazů ve Francii i v zahraničí měl podíl její první manžel Robert Badinter v době, kdy byl vlivným politikem. Tehdy se také Anne Vernon začala znovu objevovat ve společnosti a v roce 1988 se potřetí provdala. Jejím třetím manželem se stal Jean-Pierre Prouteau (1930-1998), bývalý ministr průmyslu. Po smrti třetího manžela žije Anne Vernon v soukromí v jižní Francii.