Vladimír Dvořák

Nezapomenutelný konferenciér, scénarista i příležitostný herec Vladimír Dvořák (1925), písecký rodák pocházel z železničářské rodiny. Maturoval ve válečném roce 1944 a nedokončená studia absolvoval na Univerzitě Karlově (filozofie) a žurnalistiku na Vysoké škole politické a sociální. Ovšem už v prvních poválečných létech působil většinou jako redaktor v Mladé frontě i v Československém rozhlase, v rozmezí let 1950 - 56 šéfoval v divadle Alhambra a hostoval v hereckém souboru Pražské estrády. Zahrál si také epizodní role v několika filmech - HUDBA Z MARSU (1955), MALÍ MEDVĚDÁŘI (1957), AŽ PŘIJDE KOCOUR (1963), HUDBA KOLONÁD (1975) nebo v seriálu ŽENA ZA PULTEM (1977). Doba 50. let byla nakloněna nejen agitaci a budovatelskému nadšení, ale diváci (válečnými roky ochuzeni) prahli po estrádách, varietních vystoupeních a cirkusech. Poprvé už v r. 1956 se V. Dvořák objevil na televizní obrazovce se svou, posléze nerozlučnou kolegyní Jiřinou Bohdalovou - pracovními partnery zůstali až do konce jeho života. Právě zde se datují počátky úspěšné inteligentní televizní zábavy, takhle vznikalo dnes již klasické TELEVARIETÉ. Jeho scénaristická náplň se odrazila také v zábavných a soutěžních pořadech 60. a 70.let - Kdo s kým, o čem, pro koho, Písničky na zítra, Píšu-píšeš-píšeme a ještě dodnes nezapomenutá ZPÍVÁ CELÁ RODINA. V bouřlivém roce 1968 se stal dramaturgem Čs. televize 70. léta přinesla tolik populární SILVESTROVSKÉ ESTRÁDY Vladimíra Dvořáka a pochopitelně i nezapomenutelné SILVESTRY Vladimíra Menšíka. Málo známým faktem je, že se textově V. Dvořák podílel na dodnes oblíbených písních např. Píseň pro Kristinku, Sto dukátů za Juana, Čert ví proč nebo My dva a čas. Inteligentní humor a vtipné scénky se svou nepřekonatelnou partnerkou Jiřinou čerpal v běžném životě - prostě jen poslouchal, o čem se lidé baví na zastávkách, co je trápí, na co nadávají, kvůli čemu se hádají... V.Dvořák byl dvakrát ženatý, z prvního partnerství se narodila dcera Hana, která se "potatila", a syn Vladimír, podnikatel. S druhou manželkou vyženil dceru Janu Krausovou-Pehrovou, která na něj dodnes s láskou vzpomíná. V r. 1991 vyšla jeho vzpomínková autobiografie VŠECHNY NÁHODY MÉHO ŽIVOTA, koncem 90. let utrpěl vážný úraz a několik dnů před koncem roku 1999 zemřel, pochován je v Praze.