Pevnost Boyard

P. Vacek: "Mám strach z výšek: s D. Šinkorovou jsme po lanech lezli nad tygry. Museli jsme se na sebe vzájemně spolehnout. chyba jednono: padají oba." F. Švarc: "Pevnost léta dabuju, takže jsem zhruba věděl. Otázku Fourase jsem uhodl. Basket v protivětru mi nešel; byla i zvířátka. Nasypali na mě šváby a kobylky, rukama jsem lovil mezi štíry..." D. Šinkorová: "Mám fobii z hmyzu; měla ho v telefoní budce. Pro svůj řev jsem neslyšela otázky. Když jsem vylezla, měla jsem hysterčák. To bude v TV pěkný!" V. Farářová: "Úkol hadí noru jsem skoro jako jediná odmítla. Hadi všude, a ještě otvírat šuplíky! Mně vadí, když na mě koukaj ty hlavičky. Ocásky by byly dobrý; nedala jsem to. Předvedla jsem hysterickou blondýnu." Z. Vencl: "Tahal jsem z moře něco, co jsem považoval za parní lokomotivu. Chvilku to šlo, ale pak tuhly svaly... Diváky to pobaví."

S. Tofi: "Jako kapitán týmu jsem si s razancí hned v 1. disciplíně trochu urval záda... Řekli jsme si, že hlavně potřebujeme ty prachy, protože ty vždy v 1. řadě, a tady jde o dobrou věc." J. Vágner: "Pro mě nejkritičtější byl příjezd k pevnosti, kdy rybáři nahazovali sítě, a já oznámil týmu, ať si mě hlídají, aby nesoutěžili ve 4! Skok z vrcholu pevnosti byl krásný, protože jsme byli s Eli spolu a užili si to." E. Bučková: "Musela jsem se překonat při skoku z pevnosti do vody. Kuba skočil a mě najednou přimrzly nohy. Když to ale dal, musela jsem taky. V dobrém i zlém, si říkáme." J. Nosek: "Říkáš si: nedostat štíry! ... dostaneš krysy! Jsem klaustrofobik a nemám rád netopýry, takže lézt trubkou s netopýry ve tmě bylo to nejhorší. Hnusný!" M. Leová: "Noc před soutěží byla jak před zkouškoou. Maturita, řidičák, bakalářka - dohromady... Překonala jsem se, jsem šťastná."

L. Abbasová: "Když na vás v bahně sedí ta kluzká mrcha (strážkyně), je to náročné. Když se mi podařilo na klíč i sáhnout, ulítlo mi to jen asi o centimetr!" L. Paulová: "Mám strach z výšek a dostala je. Lezla jsem ve velkém kruhu, celé se to klepalo a pode mnou byli tygři... Bála jsem se pádu, v duchu si říkala, že se nesmím dívat dolů. Strašný!" J. Dressler: "Dělám adrenalinový sport, ale jsem posera! Lezení po stěně nebylo jednoduché. U otce Fourase to byl výborný zážitek. Uklidnit se z toho adrenalinu, aby hlava jela, bylo těžké. Jsem rád, že jsem to dokázal." T. Kraus: "Sáhl jsem si na dno. Fyzicky bych to zvládl, ale zradily mě plíce. Asi omezím kouření. Stáhnu to na polovinu, kouřil jsem 40, 20 dám a budu se snažit přestat úplně." E. Perkausová: "Na mě zbyly nejhorší disciplíny! Při hádání Foursovy hádanky po telefonu na mě padaly strašný kejdy hmyzu. Švábi, cvrčci, housenky... 1. úkol jsem nezvládla, tam byly výbuchy, hadi, vyskakovaly na mě kostry a já musela najít 2 věci; našla jen 1."

K. Neumannová: "Po souboji se strážkyní v bahně jsem byla opravdu zaprasená od hlavy až k patě... I kdyby mě dali k hadům, myslím, že bych to dala. Mám trénink, abych překonávala sama sebe." L. Machálková: "Před 17 lety jsem tam byla se slovenským týmem... Ve 2 ze 3 úkolů jsem te´d byla úspěšná. Nejzábavnější byly instrukce, jak zacházet se zvířaty. Takže teď vím, jak otočit pavouka, jak se chytá tarantule a co s hadem - za hlavičku nechytat!" D. Bambas: "Byl tam stroj, co mě obtáčel od nohou; na displeji jsem viděl Fourase, co mi kladl otázku. Neuhodnout, zůstal jsem tam jako mumie do konce, než by mě vysvobodili." M. Písařík: "Ráno cestou na pevnost jsem litoval. Než jsme nastoupili na loď, ten upadl, tomu se něco zadrhlo, ten se praštil... než jsme vůbec na Boyard dojeli, měli jsme několik zranění. V TV jsem se předtím radši nedíval; vidět, co se tam děje, byl bych podělanej strachy." R. Nedvěd: "Byl jsem za mřížemi a nechtěl ven, ač mohl, protože ten jednoduchý zámek bych jako vyučený zámečník zvládl. Ale zjistil jsem, že když s týmem nejsem, daří se jim víc, tak jsem byl radši zamčenej. Někdo holt musí být nejslabší."