Největší z Pierotů

V roce 1796 se narodil francouzskému vojákovi Filipu Deburauovi a české služce Kateřině Gráfové syn pojmenovaný Jan Křtitel Kašpar Deburau. Otec, vysloužilý voják, se na prahu nového století začal živit „mechanickým uměním“. Jeho děti brzy uměly chodit po rukou stejně jako po nohou. A Kašpar poznal Giacoma, starého šaška, který jezdil s kočovníky a uměl mluvit, aniž by k tomu potřeboval ústa… Román Františka Kožíka o největším z pierotů je příběhem, na jehož začátku je cesta plná kopanců a ran, které Pierot dostával, ale i cesta lásek a naděje, bídy a zákmitů sladkých chutí života, hořkosti a marnivosti, vin a trestů, svobody a vězení a věčné touhy jít kupředu. Cesta Pierota z Funambules s tváří nekonečně proměnlivou. Triumfy. Únava. Přízraky. Pierot pláče, ale nezrazuje. Pierot končí, ale doufá. Právě to se ze všeho nejvíc zračí v jeho tváři. Dostalo se mu ode všeho méně, než by zasloužil. Ale on si nikdy nedělal o zásluhách iluze. Když odešel navždy, na jeho náhrobku po něm zůstal nápis, který si sám zvolil: „Zde leží ten, který všechno řekl, ač nikdy nepromluvil.“