Semafor atd.

1. Letos 30. října uplyne padesát let od vzniku legendárního divadla Semafor, který naplno odstartoval vznik divadel malých forem. Zakladatelský význam Semaforu nelze vidět jen v úzce divadelním pojetí, ale měl i široký sociologický dopad na celou jednu mladou generaci, kterou doslova vytáhl z hospod, a stal se pro ni můstkem k chápání dalších uměleckých disciplín. Snad v každém větším městě vzniklo divadélko "malých forem", které se hlásilo k duchu Semaforu. Semafor byl fenoménem, a hnutí malých forem unikátem v rámci evropského divadla. Semafor samozřejmě nebyl prvním v oblasti studiového divadla u nás. "Začalo to Redutou," pokračovalo Divadlem Na zábradlí a všude byl Jiří Suchý. Semafor ovlivnil několik generací a pro každou je reprezentován někým trochu jiným. Pro jednoho to byl třeba Jiří Grossmann a Miloslav Šimek, pro jiného Josef Dvořák. Tři skupiny, které tu v 70. a 80. letech působily spolu a které vytvářely pro veřejnost pojem Semafor, však také měly své osudy. Jejich vzájemné vztahy procházely mnoha peripetiemi. Sedmidílný dokumentární cyklus J. D. Novotného a V. Polesného, který vznikl u příležitosti 40. výročí divadla, není ani tolik jeho dějinami, jako spíš o divadle v zrcadle doby. Více než přesná chronologie a výčet faktů se v cyklu objevují velká témata, konflikty, ale i příběhy lidí, jejich setkání i cestu časem. K šestidílnému cyklu z roku 1999, přibyl v r. 2004 sedmý díl. Ten se podívá trochu blíže na vztah Semaforu a Radošinského naivného divadla, na fenomén malých diavdel obecněji, a v neposlední řadě zmapuje pět let, která Semafor od vzniku seriálu urazil. 2. V divadle Semafor se původně provozovalo sedm malých forem. To bylo v době, kdy ho Jiří Suchý a Jiří Šlitr v roce 1959 založili. Líbil se jim název, který mohl být zkratkou jejich směřování, ale těch sedm forem bylo teprve třeba naplnit. Proto brzy vznikly další premiéry, které neměly s hudebním divadlem nic společného. Divadlo poezie, černé divadlo, divadlo masek nebo dětský kabaret. Ten připravil začínající Ladislav Smoljak a z něj je i slavná písnička o měsíci, který plave, ani neví jak. Zájem publika ale brzy určil, kterým směrem se nové divadlo bude ubírat: hledání vlastní cesty k hudebnímu divadlu - to bylo to, o co autoři usilovali a co diváci nadšeně přijímali. Té první éře, kdy v Semaforu zpívali E. Pilarová, W. Matuška, K. Štědrý a P. Filipovská, se říkalo zlatá. Brzy skončila a soubor se rozpadl. Navíc přišel Semafor o divadlo a musel hrát v pronajatých sálech. Místo krachu, který všichni předpovídali, přišel Jonáš. Představení, které vzala na milost i oficiální kritika a které souhrou náhod ukončilo putování divadla po vypůjčených sálech. ÚV KSČ přidělil Semaforu divadlo v pasáži Alfa.... 3. Po premiéře hry Jonáš a tingltangl měl Semafor možnost zažít několik svých klidných let. Jiří Šlitr se k překvapení všech stal z plachého pianisty svérázným komikem. Jeho postava těžko chápajícího nešiky okouzlila diváky natolik, že se v příštích sezonách muselo se Šlitrem počítat jako jednou z hvězd. Vedle něj a Jiřího Suchého zpívala v Semaforu i Hana Hegerová. Jana Malknechtová s Jiřím Jelínkem slavili úspěchy s Motýlem, Karel Gott zpíval Oči sněhem zaváté. Vznikají první televizní písničky, které byly jakýmsi předstupněm dnešních klipů. Miloš Forman točí svůj Konkurz, natáčí se film Bylo nás deset a hlavně Kdyby tisíc klarinetů, ve kterém se sešli všichni ze Semaforu, i ti, kteří před lety Semafor opustili. Zdálo se, že politický tlak doby ustupuje, Semafor dokonce mohl začít vyjíždět za hranice, nejčastěji do západního Německa. Do Prahy přijíždí Louis Armstrong a Suchý se Šlitrem jsou u toho. Semafor posiluje příchod Jiřího Grossmanna s Miloslavem Šimkem. Nadějnou a slibnou atmosféru konce 60. let přeruší až okupace Československa v srpnu 1968. 4. Šok z okupace Československa v srpnu 1968 poznamenal život v celé zemi. Brzy se přestalo smět i to, co ještě před rokem prošlo bez povšimnutí. Semafor se navíc musel vyrovnat se ztrátou Jiřího Šlitra, který zemřel v prosinci 1969. Téměř přesně za dva roky umírá i Jiří Grossmann. Vychází neslavně slavné Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti. Přituhuje, začala normalizace. Jiří Suchý nesmí nadále řídit divadlo, které založil. Na krátkou dobu se podaří obhájit na šéfovském postu Ferdinanda Havlíka. Potom už ale následují nařízení, doporučení, příkazy a zákazy, které vedou až k zastavení činnosti divadla. Naštěstí jen na několik dnů. Veřejnosti se ovšem předloží "technické důvody". V roce 1970 přichází do Semaforu Jitka Molavcová, nejprve jako "dívenka s kytarou". Z dívenky se však brzy vyklubala posila zcela ojedinělého formátu. Její komický talent se uplatnil naplno poprvé v Kytici. Soubor Jiřího Suchého posiluje i příchod Josefa Dvořáka a Kytice se stává nejúspěšnějším představením Semaforu. 5. Na léta normalizace si ještě pamatuje většina z nás. Naštěstí. Byly to roky, kdy nebylo snadné téměř nic, ani nakoupit na neděli. Lidé si chodili pro duševní posilu do divadel a byli vděčni i za sebemenší náznak odporu proti režimu. S povděkem přijímali každou poznámku, každý pohled či možný dvojsmysl. Diváci byli zvyklí číst mezi řádky a sdělení tímto způsobem přečtené mělo sílu přinášet radost i krátkodobou vzpruhu. V této atmosféře se v Semaforu museli vyrovnat s tím, že všechno bude jinak. Nejenom politicky; zemřeli Jiří Šlitr a Jiří Grossmann. Pod nové písničky se začíná podepisovat Ferdinand Havlík, s Miloslavem Šimkem začíná autorsky spolupracovat Luděk Sobota (na scéně s Petrem Nárožným) a později Jiří Krampol. Pokus utvořit komickou trojici Suchý + Dvořák + Molavcová se rozplynul po druhé premiéře, a v Semaforu vzniká další samostatná skupina kolem Josefa Dvořáka. Státní divadelní studio, v jehož svazku Semafor působí, bylo v roce 1980 zrušeno, a jednotlivé scény převedeny pod správu velkých divadel, Semafor toho největšího - Hudebního divadla v Karlíně. Jiří Suchý vytváří typ stárnoucího komika Jonáše, vzpomínajícího na zašlou slávu, po jehož boku se pohybuje nešikovná a nešťastně oddaná hospodyně Žofie Melicharová. Komika Jitky Molavcové v tomto typu, jak se zdá, dosahuje svého dosavadního vrcholu. Působení tří samostatných skupin a dílčích pokusů o vznik dalších aktivit nezávislých na původní poetice Semaforu, přeruší až "sametová revoluce". 6. Listopadový převrat se dotkl všech stránek našeho života. Ne všem to bylo stejně příjemné. V Semaforu se měnily podmínky, repertoár i lidé. Dokonce i působiště divadla se změnilo, protože se o budovu přihlásil restituent. Jiří Suchý svolává schůzi, na které se rozchází se skupinami Miloslava Šimka a Josefa Dvořáka. "Za 20 let mi bude sedmdesát devět. Mám málo času. Proto bych rád divadlo Semafor uvedl do původního stavu," řekl shromážděnému souboru. Krátce předtím se stal znovu ředitelem. Po hostování v divadle K se stěhuje Semafor do Karlína a Jiří Suchý vyhlašuje divadlo písniček. Po nějaké době se ovšem vrací k divadelní formě. V šestém díle cyklu se sejdeme s některými osobnostmi kolem Semaforu, připomeneme si některé klíčové inscenace poslední doby a s některými aktéry se zamyslíme nad současným humorem, nejen divadelním. 7. Sedmý díl cyklu se věnuje spolupráci Semaforu s jeho slovenským protějškem - Radošinským naivným divadlem. Na závěr se tvůrci vracejí vlastně na začátek, ke vzniku divadel malých forem v šedesátých letech. Tento český fenomém divadlo Semafor zásadně ovlivnilo. 8. Semafor má 50! A tak se nad velkým narozeninovým dortem vzpomíná. Přicházejí blahopřát přátelé a spolupracovníci a vyprávění začíná poslední dekádou, v níž divadlo nalezlo, zdá se, definitivní působiště v Dejvicích. Ke svým padesátinám také nastudovalo svůj nejúspěšnější titul - Kytici. A jak přicházejí gratulanti, dostáváme se postupně až k základním kamenům. A u toho neustále znějí nezapomunetelné písničky, které jsou tu stále s námi. Řečeno slovy Pavlíny Filipovské: "Zpívali jsme klasiku."