"Modrý anděl". Němci mají několik románů z ovzduší střední školy, v nichž zachycují různé typy profesorů v jejich lidské podstatě: Jsou to živoucí tvorové s vlastnostmi dobrými i zlými, se škraboškami i bez nich. Proto to není nic tak hloupého, jako např. česká
Sextánka, nic tak odporně mazlavého jako "Rašení".
Heinrich Mann napsal svůj román "Profesor Neřád" již před válkou, samozřejmě, že tou první. Hodnotí se jako jedna z nejlepších, psychologicky nejdůslednějších jeho prací. Profesor Rath je zde vyzdvižen jako typ německého profesora s odpočítanými hodinami a minutami, ztuhlého za ohradou vědy mimo prózu života a mimo jeho mnohotvárnost v zahořklého tvora, ztělesňujícího z výchovných snah školy jen hrůzu jejich paragrafů. Účelem žití se mu zdá jen studenta při něčem "chytit".
Nenáviděn svými žáky i odchovanci ústavu získá si přezdívku Profesor Neřád. A tento tvrdý hlasatel vědy a dobrých mravů sklouzne při první příležitosti a to tragikomicky. Zamiluje se do šantánové zpěvačky, a jak už byl vtělená počestnost, ožení se s ní. Ale společnost tomu nechce rozumět a pohrdá jím a jeho manželstvím. V duši Neřádově nastává přelom. Začne se mstít všem za jejich nenávist, za jejich pohrdání. On, kdysi opora mravního řádu, vnáší do maloměstské společnosti pomocí své ženy mravní rozvrat, ničí své nepřátele mravně i hmotně...
Z tohoto děje film podržel jen první polovici až po profesorův sňatek. Druhá část se zdála snad málo filmově působivá nebo ne dost mravná. Proto profesorova povaha pro film zmírněná, aby tragika jeho osudu ještě více vynikla. Profesor Neřád je zde sice také školometem, ale jinak dobrák, muž věřící v lidskou počestnost. Jeho sestup až k roli šaška, jeho rostoucí otupělost vůči osudu, který vzal dobrovolně na sebe, získává mu sympatie a soucit. Ti, kteří se mu smáli, litují ho: vždyť je to jen ubohý člověk, troska ubitého lidství...
A zde právě přichází k platnosti veliké herecké umění
Emil Jannings. Zachytit a podat vše, co bylo v profesorovi lidského, jakož je v každém člověku ona nezjistitelná hranice mezi vážností a šaškovstvím. Jeho šťastný kantorský úsměv i chraptivé kokrhání šílence jsou těsně vedle sebe, jsou to projevy téže lidské bytosti, která se nakonec ocítá na posledním stupínku žebříku a vidí pod sebou černo a prázdno. Do těchto obrazů rušivě zasahují jen dva zřejmé omyly režie: profesor, který zahajuje vyučování troubení do kapesníku a týž muž, jenž se mlsně, skoro paralyticky usmívá z lóže na polonahou Lolu. Tato Lola! Realisticky bezvadný zjev zpěvačky pokoutního šantánu, která počítá především s úspěchy nahých stehen a podezřele pikantního prádla. Marlene Dietrichová našla si pro ni ordinárnost pohybů, řemeslně lísavou navyklost jednání s mužskými i chvíle prosté něhy. Sternbergova režie se nejlépe uplatnila ve vytvoření prostředí tingltanglu.
Zvukově nejvíce zajímal Janningsův hlas. Uchovával si jemnost jevištního umělce a zněl zdušeně, skoro vzlykavě, tak, jak kázala role. Je jistě sporné, snese-li román bez újmy své umělecké hodnoty takové podstatné změny. Ale je jisté, že je vděčně příjme filmové obecenstvo, které stejně jako tenkrát, tak i dnes nechodí do kina řešit psychologické a mravní problémy.
