Muži nestárnou

Příjemný laděný film, který se dá vidět častěji, Zita Kabátová a nestárnoucí Jan Pivec jsou devizou filmu. Přivřeme jemně očka, zasníme se, a bude nám dobře u srdce. O mužích, kteří nestárnou, když Stáňa nemůže dostat ženu svého srdce, tak si počká až na vnučku...

Tato věta je zdá se v případě Stáni (p.Jan Pivec) pravdivou. Vždyť svedl tři generace žen, babičku, dceru a nakonec něžnou vnučku (J.Smejkalová), která se mu jak se zdá stala nakonec osudnou...

Vtipná komedie, která je populární i po dlouhých 70-ti letech, kdy byla natočena. Neobvyklá generační zápletka, ve které si nestárnoucího Stáňu postupně "přebírá" matka, dcera i vnučka... A zatímco dámy byly starší a upjatější, u Jarského byla tendence přesně opačná - od nesmělého uctivého studentíka se přes odvážného třicátníka dopracoval až k exhibičním projevům pána v letech na provinční plovárně (ostatně z té věže tam všichni skákali jako olympionici). Nejslabším místem tohoto poměrně zajímavého snímku se mi zdály diblíkovské projevy mladých sle(pic)čen, které sice do bazénu nevlezly, ale v jednom kuse splašeně pobíhaly sem a tam, unyle vzdychajíc nad úúúžasným postarším panem tajemným (upřímně Gustav Nezval byl daleko větší štramák). Pochopitelně největší kráskou byla "nejstarší" Zita Kabátová, velice zajímavá byla až neskutečná podoba malé Jiřinky s Jiřinou v dospělosti a příjemným bonusem byli členové Ligy mravnosti. Na tuto inteligentní komedie časově vystihující "zlatá léta 20. století" se ráda podívám při každé její repríze.

"Prosím vás, zeti, dejte mu ji. Dejte mu ji, ať už je jednou v rodině pokoj. Nebo si ten člověk počká ještě na jednu generaci." Dobře promyšlená úsměvná romantická komedie odehrávající se po tři generace jedné rodiny. Příběh by se tak dal rozdělit na tři dějové etudy, tedy právě z období každé generace, které mají jedno společné. Tím je nějaký Stáňa Jarský. Vlivem daných okolností v každé generaci žádá o něčí ruku. Na 40. léta skutečně příběh jen lehce úsměvný, ale vyobrazený v plné perspektivě. Dobrá nálada a neustále úsměvy všech protagonistů jsou typické aspekty na filmovou tvorbu své doby, takže v tomto směru je potřeba se na snímek dívat okem shovívavým. Atmosféra je nedramatická, avšak v jádru věci hodně povzbudivá. On ten příběh původního autora, pro divadelní inscenaci, Jana Patrného je postaven tak dobře, že je skutečně divák zvědav, kam až to zajde. Závěrečná věta z úst herečky Zity Kabátové tak vyznívá jako nejlepší tečka, která pobaví nejvíce a při odchodu z kina se museli diváci smát ještě hodně dlouho.