Můj syn

Italský televizní film je zajímavým spojením dvou rovin. V té rovině první sledujeme klasický detektivní případ vraždy mladé dívky. Vyšetřováním je pověřen inspektor Federico Vivaldi, působící v Terstu. Druhá rovina je vysloveně psychologická. Syn Stefano, do něhož Federico vkládá veškeré naděje a touhy, přeje si, aby vystudoval právnickou fakultu a ve své kariéře se dostal hodně daleko, přiznává posléze otci, že je homosexuál. Divák tedy nesleduje pouze vlastní vyšetřování případu zavražděné dívky a analýzu dostupných stop včetně výslechu svědků, ale současně prožívá s otcem jeho niterné pocity, s nimiž se snaží vyrovnat s danou skutečností. I přes prvotní nepřijatelnost synovy orientace si posléze uvědomuje, že rozhodujícím faktorem v charakteru synovy osobnosti není jeho intimní život, ale charakter a poctivý přístup k životu. Stefano se projevuje jako velmi racionálně uvažující mladý muž, netlačí na otce, neboť chápe jeho situaci. Setkání Stefanova otce s jeho přítelem je poněkud křečovité, Federico zpočátku dává najevo svůj odstup, ale postupně se začíná s nastalou situací smiřovat. Svou otcovskou lásku k synovi si uvědomuje ve chvíli, kdy je Stefano těžce poraněn při záchraně mladé matky. Zatímco syn leží v nemocnici v kómatu, nachází Federico stopu, již odhalil právě Stefano. Stopa vede k vrahovi dívky a uzavírá se tak policejní případ, který tak silně zasáhl do života hlavních hrdinů. Zbývá to nejdůležitější – aby Stefanův život zůstal zachován. I v tomto ohledu je otcovo přání vyslyšeno. Stefano se probere z kómatu a po nezbytné léčbě získává vyznamenání za svou statečnost. Do popředí v samotném závěru filmu vystupuje smíření Federica se synovou orientací a pochopení skutečných lidských hodnot, které dělají člověka člověkem.