Neděle na venkově

Lyrický snímek, situovaný na francouzský venkov před první světovou válkou, který svým stylem a rozvláčným tempem vyprávění připomíná oživlou impresionistickou malbu, zachycuje setkání rodiny zestárlého malíře, při němž nepřímo dochází ke konfrontaci rozdílných postojů jednotlivých členů. Komorní drama Neděle na venkově, odehrávající se na počátku 20. století a zachycující všední den ze života zestárlého francouzského malíře, se stalo jedním z veleúspěšných titulů filmové dráhy Bertranda Taverniera. V domovské Francii za ně získal cenu za režii v Cannes, kde již podruhé v kariéře aspiroval na Zlatou palmu (poprvé se soutěže zúčastnil v roce 1980 s filmem Týdenní dovolená /Une semaine de vacances). Při udílení francouzských výročních cen César uspěl v kategoriích nejlepší adaptovaný scénář, ženský herecký výkon a kamera, přičemž na dalších pět byl nominován. Vedle nominací na Zlatý glóbus a Cenu BAFTA v kategorii zahraničních snímků obdržel další výroční ceny, které udělují cechy kritiků po celém světě. Výchozí inspirací pro film Neděle na venkově byl román francouzského spisovatele Pierra Bosta, jenž byl od 40. let aktivní i jako scenárista a byl spojován s tzv. tradicí kvality francouzské kinematografie. Právě on se podílel na scénáři Tavernierova debutu Hodinář od svatého Pavla (1973) a s dlouholetým kolegou a spoluscenáristou Jeanem Aurenchem jsou podepsáni i pod jeho kriminálním dramatem Soudce a vrah (Le juge et l'assassin, 1975). Filmové realizace Neděle na venkově, kterou Tavernier do podoby scénáře sepsal za pomoci scenáristky Colo Tavernierové, své bývalé ženy, se však Bost již nedožil. Snímek je lyrickým zachycením rodinné sešlosti na venkovském sídle ovdovělého malíře Ladmirala (ve své první filmové roli jej ztvárnil známý divadelní herec Louis Ducreux), který po smrti manželky žije ve společnosti služebné Mercédes a každou neděli tráví po boku syna a jeho rodiny, kteří ho z nedaleké Paříže přijíždějí navštívit. Snímek v subtilních náznacích konfrontuje rozdílné životní postoje - přízemně konformní, ztělesňovaný malířovým synem Gonzaguem, a živelně temperamentní, představovaný volnomyšlenkářskou dcerou Irene, jejíž nečekaný příjezd naruší jinak poklidný den. Pomalé tempo dlouhých záběrů - v nichž kamera neustále krouží kolem postav, skrze interiéry pokojů a přes okno až do přilehlé zahrady - v divákovi při sledování filmu nepřetržitě vyvolává pocit, že sleduje oživlou impresionistickou malbu. Jana Bébarová, LFŠ 2014