Až dosud bylo v televizi nejvíce pokusů pobavit diváky původními satirickými pořady se střídavým úspěchem. Jinak se hlavně přejímaly operety – i podprůměrné úrovně. V polovině dubna jsme byli svědky nového pokusu – původní televizní inscenace slavného vaudevillu SLAMĚNÝ KLOBOUK. Řekněme rovnou, že to byly dvě hodiny čistého smíchu. Zásluhu o to má však především předloha, předloha stará sto let, kterou před druhou světovou válkou – 10 let po inscenaci v Národním divadle – zpracovali volně podle
Eugène Labiche a Martina pro své Osvobozené divadlo
Jiří Voskovec a
Jan Werich. Hru jsme měli možnost vidět dvakrát též ve filmové úpravě, z nichž němá
René Clair žije v paměti diváků dodnes. Jak už to ve vaudevillech bývá, jsou tu všechny zápletky průhledné, postavy hry jsou jenom lehce nahozené, nevyvíjejí se. Děj se odehrává v Paříži roku 1900, tedy v době nám poněkud vzdálené, kam jej posunuli V + W. Čemu se tedy dnes smějeme? Snad tak trochu sobě samým, protože lidské slabosti, tak znamenitě vystižené ve Slaměném klobouku, přetrvaly ve zdraví těch sto let. Jak úspěšná a objevná byla inscenace Slaměného klobouku s televizního hlediska? Žel, nemám možnost porovnat texty a tedy posoudit, do jaké míry tu činil režisér představení
Přemysl Freiman úpravy. Zdá se však, že se v podstatě držel textu
Jiří Voskovec a
Jan Werich. „Zteleviznět“ divadlo se mu nepodařilo, i když použil ryze televizních prvků, jako například kombinací s filmem. Tato místa však sloužila jen k ulehčení realizace hry. Nešlo o žádný umělecký výboj. Nový nápad přinesl režisér, když kombinoval hru nejen s filmem, ale i s kreslenými obrázky, jichž bylo použito při vyprávění vlastní zápletky (kůň sežere slaměný klobouk dámy a způsobí zmatenou veseloherní situaci). Obrázky byly dobře kresleny, ale jejich použití ve hře rušilo.
Herecké provedení bylo průměrné. Jen
Oldřich Musil vynikl v roli ženicha Fadinarda. Někteří herci přeháněli, například
Bohumil Bezouška v roli poručíka Emila a
Miloš Nesvadba jako bratránek Bobin. Vezinet
František Filipovský měl výtečnou masku. Souhra vázla snad proto, že tu hráli herci různých divadel. Televizní inscenace Slaměného klobouku byla dále obohacena hudbou
Jan Rychlík. Skutečně obohacena, neboť hudba pomohla dát představení spád a veseloherní atmosféru. V několika místech zpracovávala lidové melodie (písničky Pec nám spadla, Skákal pes přes oves), což ovšem působilo jako nedůslednost, uvážíme-li, že šlo o Paříž z prvního roku našeho století. Korespondovalo to však s některými textovými úpravami, které rovněž představení zčešťovaly (ubohá Helenko bledá, co když jsou v Sokole, milostpaní, neblbněte).
Ani tentokrát se nepodařilo ubránit se „typicky televizním“ průvodním zjevům, jako je hluk ze studia, příliš hlasitá nápověda, poruchy ve zvuku i obraze. Celková bilance? S hlediska diváka stoprocentní úspěch. S hlediska televize – zastavení na půl cestě.
POPOVÁ, Věra. [i]Televizní smích z roku 1900.[/i] Host do domu. 1957, roč. 4, č. ?, s. 234 – 235. [upraveno]
