Příběh se otevírá sebevraždou mladé ženy. U jejího těla pak muž vypráví příběh jejich seznámení, svatby a společného života. Pokouší se tak pochopit, co ji vedlo k zoufalému činu. První adaptace Dostojevského je pro Bressona zahájením nové tvůrčí etapy. Pochmurnost a tragika budou nyní vyvedeny v barvách.
„Znáte můj bezbřehý obdiv a nesmírnou lásku k Dostojevského dílu. Takže pokud jsem si vybral povídku, jejíž francouzský název Une femme douce (Něžná žena) je mírně ironický, důvodem bylo, že není příliš dobrá. Je možná až příliš empatická, místy je autor velmi výřečný a je dost odfláknutá. Mohl jsem ji tedy použít, aniž bych zneuctil Dostojevského génia. Odrusifikoval jsem ji a aktualizoval. Děj se tedy odehrává v současnosti v Paříži mezi mladými novomanžely a starou guvernantkou."
„Vynechal jsem nebo lépe řečeno zmenšil věkový rozdíl, který sebevraždu vůbec nevysvětluje, nebo možná až příliš. Je to špatná záminka. Neschopnost komunikace existuje bez ohledu na věkový rozdíl. Také jsem vypustil zastavárnu, která ostatně určitě už neexistuje ani v Rusku. V každém případě u nás už neexistuje. Hledal jsem něco podobného. Nakonec jsem ji nahradil jedním z těch obchodů na ulici de la Rome, kde se vykupují předměty. Trval jsem na přítomnosti předmětů a peněz, které se v tom obchodě směňují a vyvolají první hádky.
Další důležitá změna byla v tom, že jsem vnitřní monolog manžela nahradil dialogem mezi ním a guvernantkou. Především mne nepřitahoval ten vcelku banální příběh novomanželů, ale přitahovala mne možnost neustálé konfrontace dvou obrazů: mrtvé ženy a živé ženy. A zvláště filmové psaní, které z toho plyne. Nejde jen o návraty zpět, jde o střet života a smrti.
Také jsem oživil ženskou hrdinku, protože mi připadá, že Dostojevskij se víc zaměřil na muže, který se trápí tím, zda je zodpovědný za její smrt. Myslím, že se mi tak podařilo dodat další rozměr té ženě, která může vyjádřit, co je to senzualita. A jde o senzualitu nevinnou a velmi přímočarou."
Robert Bresson
Tento snímek je pro Bressona v jistém smyslu přelomový. Zatímco doposud jsme sledovali spíše příběhy stylizované do devatenáctého století či do hlubší minulosti, po událostech roku 1968 se autor zaměřuje na aktuální stav francouzské společnosti, kam zasadil děj všech následujících filmů, kromě Lancelota od Jezera. Všechny postavy bez výjimky se najednou staví velmi jasně proti silám ovládajícím chod světa. To je naprosto zřejmý odkaz k idejím mládeže, která se vyjádřila revoltou právě v roce 1968.
David Čeněk, LFŠ 2014
