Dominique Sanda

Herečka Dominique Sanda, vlastním jménem Dominique Marie-Françoise Renée Varaigne, pochází z dobře situované rodiny a narodila se 11. března 1948 v Paříži. Vyrůstala v prostředí vyšší společenské třídy, v době puberty ale toužila uniknout z konformního stylu života a utekla z klášterní školy. V patnácti letech se provdala (manželství skončilo po dvou letech rozvodem) a začala studovat malířství na École des Beaux-Arts. Jako atypická kráska současně začala fotit pro časopis Vogue, kde její fotografie objevil režisér Robert Bresson. Setkání s Bressonem nastartovalo její hereckou kariéru, která kulminovala do třiceti let jejího věku. Jako jednadvacetiletá si zahrála hlavní roli v Bressonově poetickém filmu NĚŽNÁ (Une femme douce, 1969) na motivy povídky F. M. Dostojevského. Film je dodnes vysoce ceněn především odborníky a tento úspěch také zvedl vlnu zájmu o novou a neokoukanou hereckou tvář, načež v následujících letech dostala Dominique Sanda velké příležitosti především v Itálii, tehdy si také sama vybrala umělecký pseudonym Sanda. Hned v dalším roce si zahrála velkou roli ve filmu ZAHRADA FINZI-CONTINIŮ (Il giardino dei Finzi-Contini, 1970) nebo ve významné adaptaci románu Alberta Moravii KONFORMISTA (Il conformista, 1970). O vysoké umělecké hodnotě těchto filmů svědčí jména režisérů, kteří je realizovali – Vittorio De Sica a Bernardo Bertolucci. Dominique Sanda pracovala také v Německu, následně se vrátila do Francie a ztvárnila jednu z hlavních rolí v kriminálním thrilleru BEZ MOTIVU (Sans mobile apparent, 1971). Z jejích dalších filmů natočených v Itálii stojí za zmínku melancholický titul ze závěru tvorby Luigi Viscontiho RODINNÝ PORTRÉT (Gruppo di famiglia in un interno, 1974). Z následujících titulů italské provenience s účastí Dominique Sanda vyniká film DĚDICTVÍ FERRAMONTIŮ (1976) slavného režiséra Maura Bologniniho. Za svůj strhující herecký výkon v tomto dramatu byla Sanda oceněna jako nejlepší herečka na filmovém festivalu v Cannes. Po několika filmech natočených v USA (pracovala například s Paulem Newmanem nebo Charlesem Bronsonem) na ni čekala další hlavní role ve francouzském dramatu SLADKÁ CESTA (Le voyage en douce, 1980), které bylo nominováno na Zlatého medvěda na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně. Ani v osmdesátých letech zájem o Dominique Sanda neopadal, výrazné umělecké příležitosti se jí však již vyhýbaly. Do nadprůměru spadá například muzikál JEDEN POKOJ VE MĚSTĚ (Une chambre en ville, 1982) slavného režiséra Jacquese Demyho, o několik let později si pak zahrála menší roli v dramatu k tématice choroby AIDS s názvem ZA SVITU LUNY (In una notte di chiaro di luna, 1989). Od té doby práce Dominique Sanda poměrně ochabla, s přestávkami však točí dodnes, opět v různých zemích, z jejího přesídlení do Argentiny vyplývá účast v několika argentinských filmech, účinkovala také v televizních seriálech. Dominique Sanda žila v 70. letech s hercem Christianem Marquandem (1927-2000) a z jejich vztahu pochází syn Yann Marquand. S ním a jeho rodinou se ale herečka kvůli narušeným vztahům vůbec nestýká. Krátce a nepříliš šťastně byla provdaná za italského malíře Manuela Parda, s nímž žila v Římě. Nyní již řadu let žije v Buenos Aires v Argentině, kam se provdala (jejím manželem je filozof rumunského původu Nicolae Cutzarida). Dominique Sanda dnes říká, že hvězdné atributy herectví jako sláva, obdiv a úspěch ji jako velmi mladou zaskočily, nicméně práci s nejslavnějšími režiséry a natáčení po celém světě si užívala. Od té doby se mnohé změnilo a herečka dnes zůstává v povědomí díky filmům více než třicet let starým. Nezmizela ale úplně, a i když žije převážně v soukromí, stále občas točí a hraje také divadlo. V nedávné době například hostovala v Paříži s představením Ideální manžel od Oscara Wilda.