Nepravděpodobná romance

Námět Nepravděpodobné romance, jejž Ivan Vojnár napsal s autorkou povídky Erikou Láskovou, získal nadační podporu už před šesti lety. Psychologické drama, inspirované skutečným osudem i díly Josepha Conrada a Guye de Maupassanta, se však podobně jako režisérovy předchozí filmy rodilo dlouho. Příběh začínající herečky Luisy, která si životní cestu obtížně hledá přes nešťastné manželství s násilnickým Igorem a přes lesbické partnerství se samorostlou Erikou, se odehrává převážně v retrospektivách, pojatých jako hrdinčino vyprávění terapeutovi v psychiatrické léčebně. Mladá žena se zhroutila, když se dozvěděla, že Erika v sebeobraně zabila člověka. – Úděl obou dívek se postupně rozkrývá jako komplikované vyprávění o jejich cestě k naplnění a k sebeuvědomění. Vojnár tak znovu zkoumá pozici žen, jež obhajují své předurčení navzdory jednoznačnému mužskému světu. V Nepravděpodobné romanci se ovšem objevují i další režisérovy oblíbené motivy, především zkoumání hranice mezi hraným a dokumentárním filmem, mezi „normalitou“ většinového světa, uměleckou fikcí a vyšinutostí posedlého jedince. Ne všechno, co Luisa vypráví psychiatru Schulzovi, který postupně ztrácí profesionální odstup a stává se pacientkou posedlý, je totiž pravda. Divák retrospektivy přirozeně vnímá jako „pravdivé“, na druhé straně je však vypravěčka nespolehlivá. Navíc je umělkyně; hraje v malém divadelním souboru v Plešaté zpěvačce a v Bouři. Snímek tak odkazuje jak k Ionescově hříčce o „tragédii řeči“, tak k Shakespearovu pozdnímu, zčásti autobiografickému dílu o lidech, utkaných ze stejné látky jako sny. Poměrně složité nelineární vyprávění proto klade na publikum značné nároky. - Stejně jako v dokumentární eseji V zahradě (FP 9/95), i v Nepravděpodobné romanci Ivan Vojnár, který si tentokrát také zahrál důležitou roli psychiatra Schulze, natáčel v léčebně v Horních Beřkovicích, jejíž pacienty kombinuje v polodokumentárním rámci s profesionály. Podobně jako v dokumentu Herci (1995, FP 7/96) se přimyká k divadelnímu prostředí a zároveň v souladu s dokumentem Cinematerapie (FP 6/2010) využívá kameru jako komunikační a „léčebné“ médium. - Ve snímku, vznikajícím zčásti improvizovaně, zaujmou výkony Bereniky Kohoutové a Alžběty Pažoutové. –ap-, Filmový přehled 2013/12