Nostalgie

Námět Nostalgie vznikl ještě v době, kdy Tarkovskij netušil, že ho čeká stejný osud jako protagonistu jeho prvního snímku natočeného za hranicemi vlasti. Příběh emigranta, který umírá touhou po domově, kam se vůlí osudu nevrací, psal režisér společně s Toninem Guerrou, scenáristou, jenž se zasloužil o vznik nejslavnějších titulů Antonioniho i pozdních filmů Felliniho. Natáčet v cizím jazyce, neznámé zemi a bez stálých spolupracovníků nebylo prosté. Líbeznost italské krajiny Tarkovskému do filmu nepasovala, byl ostatně proslulý vystřiháváním „příliš krásných“ scén. I přes mnohovrstevnatost záběrů kameramana Giuseppeho Lanciho mu chyběla znepokojivá podmanivost ruské přírody, která by podtrhla duševní strádání hlavní postavy Andreje Gorčakova. Tento badatel bloumá Itálií po stopách ruského muzikanta, který tu žil před dvěma sty lety. Mučivé odloučení od domova v něm rozněcuje pocit hluboké samoty, která tíží i podivína Doménica. Ten kdysi v předtuše konce světa na sedm let uvěznil svou rodinu v zabedněném domě, jak se Andrej dozví od své překladatelky. K jejímu zděšení Doménicův zoufalý čin dokáže pochopit. Autobiografičnost Nostalgie se rodila zřejmě podvědoměji než v Zrcadle. I zde zaznívají verše režisérova otce, snímek je věnován Tarkovského matce a spisovatel Andrej připomíná autorovo alter ego nejen shodným jménem. K tomu své rozhodnutí nevrátit se do SSSR, kde mu není dovoleno svobodně tvořit, ohlásil režisér na tiskové konferenci v Paříži právě po promítání Nostalgie. Přesto nemusíme film vnímat v triviálním smyslu slova jako autobiografický. Život Gorčakova nekopíruje osud Tarkovského, ten totiž nabírá specifickou trojozvěnu v bytí všech mužských protagonistů – badatele, hudebníka i Doménica. Titulní emoce, která Andreje tolik svazuje, není pouhým steskem vázaným na reálnou zemi. Získává tu univerzálnější význam touhy po domově i vysněné duchovní vlasti. Kamila Dolotina Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017