Nostalgie

Jsem na sebe pyšná, vydržela jsem celé dvě hodiny, pět minut a třicetpět sekund mého prvního setkání s Tarkovským a troufám si tvrdit, že i posledního. Z filmu vyzařuje klid, který plíživě nahrazuje neidentifikovatelná forma šílenství, dosahující až hypnotického účinku na diváka, který přichází o svobodnou vůli a není schopen vypnout přístroj, který na něj působí silou statické kamery, věčného přítmí a protisvětla, naaranžovaných kompozic, mlhou, provazovým lijákem, plynoucí vodou, slovy, zhmotnělými zvuky dějů a psího dechu v polomrtvém lázeňském městě, kde se stopařům cizích vzpomínek nevyplatí ani sundat si kabát ... Nepochopené menu, nestrávené sousto a neukojený hlad.

Žádný divák plně nepochopí Tarkovského. Jeho tvorba je tak subjektivní a přesto dokáže na člověka hluboce zapůsobit. Jak živly (voda, oheň, země, vzduch), barvy, zvuky, zpomalené záběry kamery na zcela obyčejné věci... Mistrovské dílo.

Těžký snímek, ke kterému si musí každý divák vytvořit vlastní vztah a najít svou cestu. Tak jako u většiny Tarkovských snímků. I tady se děj vleče pomalu, ale díky nádherným kamerovým kompozicím doslova fascinuje a hypnotizuje. Bez hudby a bez nějakého zbytečného vysvětlování. Přebíhání z barevných částí do černobílých má vyloženě onu magickou, melancholickou a nostalgickou atmosféru, kdy se hlavní hrdina vrací tam, kde mu bylo nejlépe. Závěrečný přechod bazénu svaté Kateřiny se svíčkou a následný poslední záběr má úplně mystickou auru a poetiku. Je to opravdu zvláštní kus, ale přijít mu na chuť vyžaduje obrovskou trpělivost.

... „Poezie se nedá přeložit.“ Stejně jako nelze pochopit i třeba obyčejný vtip, nepatří-li člověk sám k zemi (kultuře) ve které vznikl... „Co je třeba udělat, aby se dospělo k porozumění?“ Vždyť kontakt se navazuje docela snadno. Určitě jsem nedokázala zcela pochopit a docenit tenhle krásný a zároveň smutný, poetický film. Ale už kvůli závěru se svíčkou, se na něj podívám znovu. Přenese-li se zapálená svíčka přes bazén svaté Kateřiny, stane se zázrak ...