Olga

Po filmu o Václavu Havlovi musel vzniknout i film o Olze Havlové. Ne proto, že byla manželkou významného představitele československého disentu a prvního českého prezidenta, ale protože to byla neobyčejná žena, která nenápadně ovlivnila naši historii a významně se podílela na řadě dobročinných aktivit. Dokumentarista Miroslav Janek dokončil po tragické smrti Pavla Kouteckého rozsáhlý časosběrný projekt Občan Havel (2008), který je nepochybně nejvýznamnějším audiovizuálním svědectvím o činnosti tohoto politika. Je tedy vcelku logické, že se ujal i realizace snímku o Havlově manželce Olze, v němž mohl výrazněji uplatnit vlastní autorský vklad. Biografické dokumenty, portréty či medailony jsou specifickým subžánrem a mívají svou ustálenou podobu, jež často vychází z chronologického řazení událostí a pracuje zejména s dobovými archivy. Jejich úskalím bývá popisnost a někdy i nekritičnost. Zkušený filmař v dokumentu Olga postupuje tradičně a skládá portrét z několika vrstev. V první řadě jsou tu samozřejmě zmíněné archivní záznamy či fotografie, často poprvé uveřejněné. Jedná se hlavně o amatérské či poloamatérské záběry z různých disidentských akcí, ale i o záznamy policejních kamer nebo z pozdější doby o dokumentární záběry pořízené při různých oficiálních či neoficiálních příležitostech. Do této roviny spadají i písemné protokoly estébáků o sledování „objekta", jež monotónním hlasem předčítá režisér. Sem patří i texty Olžiných životopisných poznámek, které čte její neteř, paní Olga Pešková, jež má podobný hlas jako teta. A konečně i vlastní vzpomínkový text, který předčítá Vratislav Brabenec. Významnou vrstvu tvoří zaznamenané rozhovory Olžiných přátel, kteří vzpomínají na různé disidentské aktivity, ale také na Olžiny postoje v dobách Havlova věznění i po listopadové změně režimu, kdy jen neochotně přijala roli první dámy. Ve výsledku se potvrzuje obecně vžitá představa o Olze Havlové jako o energické a vitální ženě se zdravou skepsí a s věcným přístupem k životu. Zároveň se akcentuje její charisma a síla osobnosti. Vzhledem k původnímu záměru, jímž bylo představit protagonistku mladším generacím a zachovat o ní svědectví, autor neusiluje o přesné postižení životopisných dat nebo o věcný „životaběh" (opomíjí např. Olžinu smrtelnou nemoc). Zároveň se snaží, aby výsledný efekt nebyl pouhým záznamem. Jankův dokument rozhodně převyšuje většinu obdobných snímků nenápadnou suverenitou stylu a poctivou profesionalitou a zároveň i „spřízněností" s hrdinkou, s níž se osobně neznal. Tomáš Bartošek, LFŠ 2014