Václav Havel

Václav Havel vyrůstal ve známé pražské podnikatelsko -intelektuálské rodině, spjaté s českým kulturním a politickým děním dvacátých až čtyřicátých let. Jeho otec Václav M. Havel byl architekt, stavitel a Rotarián. Prvních 10 let života prožil v domě, který postavil jeho dědeček ve Žďárci u Tišnova na Moravě. Jenže děti na vesnici mezi sebe synka z bohaté rodiny nebrali a Václav to nesl velice těžce. Až do chvíle, než se mu narodil bratr Ivan. Původ jeho rodiny, mu po ukončení povinné školní docházky (1951) nedovolil dále studovat, a proto nastoupil do čtyřletého učebního oboru chemický laborant a zároveň večerně vystudoval gymnázium (1954). Z kádrových důvodů nebyl přijat ani na žádnou z vysokých škol humanitního směru a proto se přihlásil na ekonomickou fakultu Českého vysokého učení technického,kterou však po 2 letech opustil. Tou dobou už pracoval jako jevištní technik, nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 v Divadle Na zábradlí. Zájem o humanitní hodnoty jej později přivedl k dálkovému studiu dramaturgie na Divadelní fakultě Akademie múzických umění, které zakončil v roce 1966 komentářem ke hře Eduard, jenž se později stal základem jeho hry Ztížená možnost soustředění. V roce 1956 se seznámil s Olgou Šplíchalovou, a jakkoli oba pocházeli z odlišného prostředí, brzy se velmi sblížili a v roce 1964 se vzali. Od svých dvaceti let publikoval Václav Havel studie a články v různých literárních a divadelních periodikách. V Divadle Na zábradlí byly uvedeny jeho první divadelní texty, mezi nimiž měla zásadní místo hra Zahradní slavnost (1963). Toto představení se stalo výraznou součástí obrodné tendence v československé společnosti šedesátých let. Občanské sebeuvědomování, které se do historie zapsalo jako Pražské jaro, vyvrcholilo v roce 1968. V této době se Václav Havel angažoval nejen jako autor dalších divadelních her, ale také jako předseda Klubu nezávislých spisovatelů a člen Klubu angažovaných nestraníků. Od roku 1965 působil v nemarxistickém měsíčníku Tvář. Po potlačení Pražského jara vojsky Varšavské smlouvy Havel pokračuje v tvrdé kritice režimu. V této době nesmí vykonávat své povolání a pracuje jako dělník v trutnovském pivovaru, současně píše do samizdatových Lidových novin. V roce 1975 píše otevřený dopis prezidentu Husákovi, v němž upozorňuje na rozpory, nahromaděné v české společnosti. Vrcholem jeho činnosti se však stává o dva roky později vydání Charty 77. Havel byl společně s Jiřím Hájkem a Janem Patočkou jedním z prvních tří mluvčích této občanské iniciativy, jež požadovala dodržování základních práv a svobod v Československu. V dubnu 1979 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Za své občanské postoje byl celkem třikrát uvězněn a ve vězení strávil téměř pět let. V této době bylo československými úřady znemožněno publikovat veškeré Havlovy texty. Ve druhé polovině osmdesátých let byl Václav Havel ještě dvakrát uvězněn, naposledy v roce 1989. Tou dobou už komunistickému režimu docházel dech a bylo jen otázkou času, kdy se masová nespokojenost projeví v přímém střetu se státní mocí. Také proto podepsaly novou petici "Několik vět" desetitisíce lidí. Počátkem zásadních společenských změn se stala poklidná manifestace studentů 17. listopadu 1989, ve výroční den uzavření českých vysokých škol nacisty, kterou komunistický režim tvrdě potlačil. Do čela následného občanského vystoupení se postavili studenti a umělci. Na setkání v Činoherním klubu 19. listopadu bylo ustaveno Občanské fórum. Václav Havel se od počátku stal jeho vedoucím představitelem a 29. prosince 1989, kdy byl jako kandidát Občanského fóra zvolen československým prezidentem. Ve své inaugurační řeči slíbil přivést zemi ke svobodným volbám, což v létě 1990 splnil. Nové federální shromáždění potvrdilo 5. července 1990 Havla ve funkci. Během jeho druhého funkčního období však narůstaly rozpory mezi tehdejší českou a slovenskou politickou reprezentací v názorech na budoucí uspořádání. Hluboký rozkol ve Federálním shromáždění vedl k tomu, že Havel nezískal v červencových volbách 1992 dostatek hlasů. Ačkoli byl požádán o setrvání ve funkci, než bude zvolen nový prezident, složil 20. července mandát s odůvodněním, že nemůže nadále plnit závazky ze slibu věrnosti federativní republice. Po rozpadu československé federace ukončil Havel svůj několikaměsíční pobyt v ústraní a po volbách 26. ledna 1993 byl zvolen prvním českým prezidentem. V lednu 1996 po těžké nemoci zemřela jeho žena Olga a konec roku 1996 mu přinesl ještě jednu těžkou životní zkoušku - nádorové onemocnění plic. Počáteční stadium nálezu a radikální lékařský zákrok však umožnily úspěšné léčení. Oporou ve složité životní situaci se mu stala jeho přítelkyně a herečka Dagmar Veškrnová, s níž se krátce po propuštění z nemocnice v lednu 1997, oženil. V obtížné vnitropolitické situaci byl Václav Havel 20. ledna 1998 opětovně oběma parlamentními komorami zvolen prezidentem republiky. Poslední léta jeho vlády citelně poznamenaly jak zdravotní potíže, tak prohlubující se souboj s Václavem Klausem, který se později stal jeho nástupcem. Prezidentský mandát vypršel Václavu Havlovi 2. února 2003. Po odchodu z vysoké politiky se věnuje dodržování lidských práv ve světě a literární agendě. Jako spoluzakladatel Nadace Václava a Dagmar Havlových Vize'97 podporuje řadu humanitárních, zdravotních a vzdělávacích projektů. Za své literární a dramatické dílo byl Václav Havel oceněn řadou prestižních cen, je členem mnoha světových klubů spisovatelů. Za své smýšlení a celoživotní úsilí o dodržování lidských práv byl několikrát nominován na Nobelovu cenu míru a stal se laureátem nejvyšších státních vyznamenání mnoha států.