Pan Puntila a jeho služebník Matti

Pro většinu televizních diváků to asi bude vůbec první seznámení s tímto „předpotopním zvířetem", jak říká hrdinovi své inscenace, kterou právě dokončil v pražském studiu, režisér Lothar Bellag. Bertolt Brecht divadelní hra PAN PUNTILA A JEHO SLUŽEBNÍK MATTI je totiž u nás méně známa než řada jiných děl tohoto význačného německého autora. Také jméno režiséra bude asi překvapením. Přijel totiž na pozvání Československé televize jako vůbec první v rámci připravované dohody o výměně televizních režisérů mezi socialistickými televizemi. V Berlíně je místopředsedou Dramatického svazu a šéfrežisérem televizního dramatického vysílání. Pro nás ale především dlouholetým Brechtovým žákem a asistentem. Jeho obdivovaný Mistr prý říkával o Panu Puntilovi, že je to „lidové divadlo" a režisér Bellag dodává, jak už jsme naznačili, také veselé loučení s předpotopním zvířetem: „[i]Statkář, to je pro nás návrat do doby, která u nás znamená už jenom historii, ovšem pro velkou část naší zeměkoule stále ještě tíživou přítomnost. Tím je tedy aktuální a vždy zůstane.[/i]" Pan Puntila je ale statkář pojatý po brechtovsku: Ve střízlivém stavu myslí a jedná jako typický představitel své třídy. Když se však opije, stává se z něho málem rozumný a spravedlivý člověk. Pije sice skoro pořád, ale přece jen stačí v krátkých intervalech bdělého vědomí všechny své slušné skutky obrátit na hlavu. Jeho šofér Matti s ním nemá snadný život. Naštěstí dovede stát pevně oběma nohama na této zemi a svou přirozenou proletářskou moudrostí zvládne každou situaci. V jedné z největších scén, když mu pán vnucuje svou dceru za ženu, předvede zhýčkané slečně, jak by asi vypadal její život manželky chudého šoféra. A to tak vtipně a přesvědčivě, že se slečinka i její tatínek dají raději na ústup, což znamená, že Evička dá přednost „sarančeti ve fraku" a papá s těžkým srdcem obětuje les. Režisér Lothar Bellag se podle vlastních slov snaží, aby jeho inscenace pomohly vyjasnit některá nedorozumění, která kolem Brechta způsobili jeho různí vykladači. Na otázku, jak by tedy měl být z obrazovky interpretován, odpověděl: „[i]Režisér se nesmí pokoušet vtěsnat Brechta do šedesáti minut, které se obyčejně považují za nejvhodnější čas pro hru. Brechtovy hry jsou dlouhé. Musí se proto hrát tak, aby povzbuzovaly fantazii. Pak je divák ochoten sledovat i delší čas. Tahle hra například trvá tři hodiny. Já jsem ji zkrátil na dvě a půl.[/i]“ Práci v Praze považuje Lothar Bellag za velkou a krásnou zkušenost. „[i]Setkal jsem se tu s překvapujícím množstvím lidí, kteří pracují tvořivě, s talentem a fantazií. Závěrečné práce se však v pražském studiu redukují na jeden týden — doma bych měl několikanásobek té doby — takže všechny ty nádherné nápady ani nemohou být uplatněny. Byl bych rád, kdyby příležitost využívat tyto nedoceněné možnosti více vzkvétala.[/i]" S nadšením pak hovořil o spolupráci s herci, zejména Josef Vinklář, který hraje pana Puntilu, ale i o ostatních, František Vicena, Antonie Hegerlíková, Blažena Holišová, Jarmila Krulišová, Eva Hudečková a dalších, s nimiž si výborně rozuměl. Pan Puntila je tedy nyní připraven i se svou suitou, aby pobavil diváky a přiměl je k zamyšlení v duchu Bertolt Brecht a v interpretaci jeho asistenta a žáka. PLESKOTOVÁ, Eva. [i]Pan Puntila a jeho služebník Matti[/i]. Květy. 1973, roč. 23, č. 28, s. 46 – 47.