Letošní 90. výročí narození Františka Vláčila připomene LFŠ neobvyklým způsobem. Nebude uveden žádný z jeho vynikajících hraných snímků, ale prakticky neznámý a zapomenutý dokument, který Vláčil vytvořil v roce 1973 pro finskou televizi. Film uvádíme v české premiéře po více než čtyřiceti letech od vzniku!
Když byl Františku Vláčilovi po natočení Adelheid (1969) za počínající normalizace odmítán jeden scénář za druhým, ocitl se v existenčním vakuu. V roce 1970 jej oslovil mladý finský režisér Pentti Riuttu s nabídkou spolupráce na dokumentu o výtvarníkovi (a také Vláčilově příteli) Václavu Irmanovovi, známému mj. z role sochaře v Holubici (1960), jež tehdy ve Finsku slavila úspěch. Irmanov prožil ve Finsku dětství a mládí, proto Finy tak velmi zajímal. Vláčil byl požádán o scénář, který se měl zaměřit na Irmanovovu osobnost a tvorbu, ale později byl rozšířen na dokument, který by představil Prahu jako město historických památek a osobité atmosféry, v němž by Irmanov figuroval jako průvodce finského diváka, přičemž mělo jít do jisté míry stále o jeho portrét. Na finské straně projekt trpěl organizačními a finančními problémy, jejichž důsledkem bylo rozhodnutí, že kvůli penězům se realizuje s českým štábem, jehož součástí se stal i Vláčil. Konečně v květnu 1973 se režisér Pentti Riuttu společně s Františkem Vláčilem pustili do natáčení filmu. Vůdčí osobností byl ale Vláčil, který vybíral místa a styl natáčení, některé sekvence dokonce natočil v předstihu sám s kameramanem Eisnerem. Předmětem jejich zájmu byly historické památky i průmyslová a moderní architektura, výrazné městské dominanty, místa běžného městského života, parky, hospody, některé kulturní či sportovní akce, došlo i na zařazení několika záběrů z Holubice. Ve filmu dostal velký prostor také Irmanov, jeho ateliér a v něm se scházející osobnosti pražské umělecké scény. Natočený materiál byl odvezen k sestřihu do Helsinek, kterého se Vláčil už neúčastnil, protože mezitím získal práci v Krátkém filmu a právě dokončoval film Pověst o stříbrné jedli. Výsledný tvar dokumentu nemohl ovlivnit, i když Finové se jeho režijní koncepce drželi. Finská televize odvysílala film v prosinci 1973, do Čech se ale nikdy nedostal. Informace o něm unikly i filmovým historikům a donedávna unikal i všem filmografiím. V tuzemských filmotékách dokonce neexistuje žádná jeho kopie. Zůstal tak dokonale utajen a zapomenut.
Petr Gajdošík, LFŠ 2014
