Poštmistr

"Poštmistr". Krátká povídka Alexandra Puškina byla "přetavena" Gerhardem Menzelem, jako tvůrcem scénáře a Gustavem Ucickým, jako režisérem ve stejnorodé básnické filmové dílo. Ani když se tvůrci filmu v závěru odchylují od básnikovy předlohy, nepociťovali to diváci jako rušivé zasáhnutí, nýbrž jako přirozený, tragický důsledek tohoto osudového příběhu.Jen několika náznaky osamělé a ponuré krajiny, jednou široko zasněžené, jindy v nedohledných dálavách zešeřelé, uvádí režisér hned od počátku do oné nálady a onoho prostředí, které v živé a inteligentní dcerce ruského pošmistra, znající svět jen z vypravování častých hostí pojízdné pošty, vyvolala touhy po úniku z této osamělosti. Petrohrad, to byl její sen a tento jí splnil jeden z náhodných cestujících, carský důstojník, který si jí tam odvedl se svolením dobráckého, důvěřivého otce, roztesknělého rozloučením, ale věřícího v dceřino štěstí. Její osud se ovšem vytvářel zcela jinak, až k oné chvíli, kdy štěstí poštmistrovo vrcholí účastí na domnělém dceřině sňatku, který je závěrem její životní tragedie. Hýřivý život carského Petrohradu s jeho povrchovým leskem a mravní lehkosti kontrastuje s poctivostí starého pošmistra, jak jej diváci mohli poznat v podání Heinricha Georgeho v nezkrocených výbuších jeho přirozených citů, v mazlivé lásce k dceři, v tajené bolesti rozloučení, v bouřícím rozhořčení proti jejímu svůdci, v mladické radosti nad jejím domnělým štěstím. Jeho dceru Duňu zahrála Hilda Krahlová, tvárná umělkyně, která se do té doby ještě neustálila na určitém typu, tu je bytostí, jež bojuje o splnění své touhy, zklamaná hledá štěstí v upřímné lásce k mladému poručíkovi (Hans Holt), silná ve chvílích zápasu mezi láskou k otci a tušením rozhodujícího zklamání. Touto svojí vídeňskou produkcí, se uvedla Ufa dílem, které šlo zhodnotit jako dílo umělecké. I po stránce hudební doprovodu se film povedl, neboť jej provázela vídeňská filharmonie.