V paprscích slunce

Film má i „českou stopu“, produkčně se kolem něj motaly známé firmy provocateurů – Vít Corleone Klusák a Phil Marlowe Remunda. Jde o dokument, ze Severní Koreje, když se ruskému režisérovi povedlo dostat od severokorejského totalitního režimu svolení k jeho natočení. Samozřejmě ovšem za přísného dohledu. Jde tak de facto o potěmkinovsky „hraný dokument“, ve kterém „dohlížitelé“ inscenují jednotlivé scény. Snažili se aby Manskijův film byl oslavnou agitkou KLDR. Mimo scénář se mu povedlo natočit jen pár záběrů z okna hotelu, (na skupinku lidí tlačících porouchaný trolejbus). Nejzajímavější jsou ty záběry, kdy si zřejmě „inscenátoři“ myslí, že se ještě netočí. Ta absolutní mašinerie adorace ve stylu „kultu osobnosti“ komunistického vůdce Kim Ir-sena i jeho syna Kim Čong-ila a také současného vůdce, (Kim-Ir senova vnuka), Kim Čong-una, je nám veteránštějším ročníkům silně povědomá. Ovšem v Česku, (respektive v Československu), byly všechny ty prvomájové průvody, výročí osvobození Rudou armádou a oslavy sjezdů strany, vždy tak trochu „švejkárna“, kdežto z těch v KLDR běhá mráz po zádech. Z toho je cítit duch, (ba až smrtelný dech), opravdové orweliády. Nejsilnější moment dokumentu je, když se filmařům podaří v nestřeženém okamžiku položit „vzorové“ korejské holčičce Zin-Mi otázku: „co očekáváš od svého života?“. Ta nejprve začne chrlit naučené fráze a pak se zasekne a jakoby jí v hlavě naskočila skutečná představa její budoucnosti a vyhrknou jí z očí slzy. Je to mrazivé, možná trochu moc dlouze nonotónní, (jako život v KLDR), ale kam se na to hrabe většina hororů. Jen, co mě dost rušilo, byly titulky, ve kterých se často vyskytoval souhlas překládaný, jako „OK“, to se do prostředí komunistické Koreje tedy opravdu hodně nehodilo.