Strnadovi

Před pětatřiceti lety to byli dva usměvaví studenti architektury, kteří se brali prostě proto, že se měli rádi. Plni očekávání zvelebovali svůj první byt, pořád něco kutili a do toho rodili děti. Deset let po sametové revoluci už těch dětí měli pět, obývali velký dům za Prahou a náročně rekonstruovali činžák na Vinohradské třídě do podoby prodejny s nábytkem. Jenže přišly problémy. S podnikáním. S potomky. A i se vzájemným vztahem, který poznamenala její duševní nemoc a jeho vysoké nároky na všechny kolem. Životní peripetie pražské rodiny Václava a Ivany Strnadových zaznamenali kameramani dokumentaristky Heleny Třeštíkové během uplynulých tří desetiletí. Strnadovi byli jedním z šesti párů, které Třeštíková začala sledovat v roce 1980 a v různých časových horizontech je navštěvovala i dál, aby dokumentovala změny v jejich životech. Když se k nim vrátila mezi lety 1999 až 2005, vznikl unikátní časosběrný televizní cyklus Manželské etudy po 20 letech. Na zvonek Strnadových ale Třeštíková začala zvonit také o pár let později. A tak se do kin dostal celovečerní snímek Strnadovi, z něhož lze pochopit, proč zrovna tato rodina filmařku tak zaujala. Osud Strnadových byl totiž bohatý na spoustu změn jak v osobním, tak v profesním životě. Děti velmi činorodého páru se podle rodičů životem dost plácají, jeden ze synů například utíkal z domova. „Obětovali jsme jim celý život, teď ale vůbec nevíme, jak na ně,“ slzí poté do kamery Strnad. A nerozumí ani soudobému společenskému klimatu, jeho prodejna povětšinou zeje prázdnotou. „Lidé nic nebudují a nezařizují, stav ve společnosti považuji i za svoji osobní prohru,“ svěřuje se. Filmový portrét této rodiny tak může mít na diváky i očisťující účinek, když ukazuje, že přestože uděláte v životě většinu věcí „správně“, nemusí to s vámi dopadnout vždycky ideálně. Není nepředvídatelnost života vlastně naprosto osvobozující? Jan Škoda Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017