Solaris

K adaptaci vědecko-fantastického románu Solaris přistoupil Tarkovskij ve vynucené tvůrčí pauze v době nekonečného odkládání povolení k distribuci historické fresky Andrej Rublev. Předloha Poláka Stanisława Lema ho nezajímala jako žánrový produkt a vize budoucnosti s blikajícími tlačítky režiséra dokonce až odpuzovala. Upoutala ho ale témata svědomí, mravního přerodu, soucitu, lásky a nostalgie, které procházejí celou Tarkovského filmografií. Film proto není tradiční oslavou dobyvatelů vesmíru, ale filozofickou úvahou o hranicích lidského poznání a především možnosti zůstat člověkem i v nelidském prostředí. Psycholog Kris Kelvin je vyslán na vesmírnou loď s úkolem prověřit situaci posádky, již provázejí zneklidňující zvěsti. Tamní kosmonauti zkoumají vlastnosti tajemné planety Solaris, která jim připravila nečekané překvapení v podobě zhmotnění jejich podvědomé viny. Materializovaný nezvaný host překvapí i Krise. Ten se pak musí rozhodnout, zda chce vrátit ztracenou manželku a překonat svou racionální duši, nebo raději možnost iluzorního štěstí v objetí živé, byť neskutečné lásky odmítne. Tarkovského meziplanetární meditace byla ve své době přijata jako „sovětská verze“ Kubrickovy 2001: Vesmírné odysey (2001: A Space Odyssey, 1968). Tou nicméně není už jen proto, že Solaris se víc než vizuální podmanivostí vesmíru zaobírá lidským a pozemským aspektem, k němuž odkazuje i závěr komorního díla. Sám režisér považoval Solaris za svůj nejméně oblíbený film, protože se mu v něm plně nepodařilo eliminovat žánr sci-fi. „Hlavní smysl snímku vidím v jeho etické problematice. Průnik do skrytých tajemství přírody musí být nerozlučně spojený s pokrokem morálním,“ uvedl k jeho významu. Právě odpovědnost lidí za své konání se jako ústřední téma odráží i v emočně drásavé linii Krise a jeho ženy. Ta uhranula amerického filmaře Stevena Soderbergha natolik, že ho ve svém stejnojmenném remaku z roku 2002 povýšil na hlavní a jedinou zápletku. Kamila Dolotina Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017