U konce s dechem

Film mě ve své době fascinoval. Obrazové a zvukové střihy a zvraty, střídající se v prudkém tempu, otevírají divákům stále nové pohledy na hlavní postavy. Vsunuté rozhovory, filmové citáty a dokumentární scény vytvářejí plastický obraz tehdejší Francie. Tímto snímkem se J.L.Godard stává vůdčí postavou francouzské "nové vlny". Na produkci se s ním spolupodíleli další dva zakladatelé nové vlny - Claude Chabrol a Francois Truffaut.

Každý má o svém životě představu a takřka většina má tendenci zjednodušovat věci kolem, včetně jejich místa a pohybu v čase a prostoru. Připadá mi proto dosti povrchní očekávat vždy od filmu příběh, story a také, aby film něco hnalo kupředu a nebyl fádní. Každé takové zjednodušující kritérium především poškodí toho, kdo se takto chová a jedná. Film U konce s dechem je velmi vážným filmem, generačním pohledem do vlastních řad. Bez zbytečných okázalostí předvádí ničím nepodloženou suverénnost a a bezohlednost v krystalické podobě. Všechny zkratky a zkraty, které nakonec nekončí jinak, než-li pozdním prozřením. Belmondo rozvíjí svou přirozenost v profilu filmového hrdiny Michela Poiccarda, včetně schopnosti ponechat dostatečný prostor pro rozvinutí dalších postav.

Navzdory všem do nebes vynášejícím ódám na tento film, mně se moc nelíbí. Možná je to převratné dílo, možná oplývá vysokou uměleckou hodnotou, ale já z něj mám nepříjemný pocit. Tihle frajírci, co si hrají na Bogarta, tyhle chladné krásky, co neví, jestli se mají vázat nebo ne, dialogy, které často nedávají smysl... Sorry, ale ne, nerezonuje to mnou.

Ještě v dobách, než se proslavil jako drsný detektiv, šarmantní dobrodruch a hlavně neuvěřitelný kaskadér zahrál si Belmondo cynického mladíka prchajícího před zákonem. Příběh je sice svým způsobem o ničem a film nemá žádnou gradaci nebo něco co by ho hnalo kupředu ale díky Belmondovi, který je od svých novějších hrdinů k nerozeznání je film lahůdkou, která sice nezachutná všem ale náročnější diváky jistě potěší.