"Aféra plukovníka Redla". Český zvukový film, aby se dostal na mezinárodní trh, byl odkázán na německé verze. Celý Rédlův případ je ve skutečnosti román, který by ani nemohl být lépe vymyšlený. Ale filmovému obecenstvu by to bylo snad málo. Proto je do děje vpletený příběh ruské hraběnky jejiž snoubenec byl v Rusku Redlovou vinou zastřelen. A Redlova zrada je zde zdůvodněna nákloností k mladému poručíkovi.
Budiž řečeno, že tato okolnost je podána ve filmu delikátně, protože pražský cenzor nikdy nespal. Dohadům byla ponechána volnost, jde-li v tomto případě o chorobnou náklonnost nebo o nějaký hřích z mládí, jehož následek žije v poručíkovi. Arthur Longen podal herecky ostře konturovaný výkon. Jinak však je film v prvé části rozhodně víc divadlem než filmem. Hodně se tam mluví, místy hovor připomíná spíš deklamaci. Teprve v druhé půli se dostává film do tempa, napětí se silně stupňuje. O humornou stránku se postarala dvojice detektivů, kteří nakonec přes všehnu komičnost svých rolí dosahují rozhodujícího úspěchu, jak by také ne, když jednim z nich byl Theodor Pištěk, druhá nejlepší figura filmu.
Tento film se dal porovnat s "Dreyfusem", filmem na obdobné téma, a dá se konstatovat, že režisér Karel Anton založil film šířeji s podrobnějším vyhráním významných scén. Jen čeština by tehdy snesla jazykového vybroušení.
Pozn. autora: Pro bližší přiblížení filmové verze, je potřeba přidat pár skutečných historických faktů o Redlově aféře.
Bylo to v březnu v roce 1913, když na poštovním úřadě ve Vídni byly zadrženy dva dopisy poste restante se značkou Opernball 13. Razítko měly z pohraničního místa Východních Prus, a když byly otevřeny, bylo v nich nalezeno 14.000 korun. Byla to neuvěřitelná vysoká částka v předválečné rakouské měně, která byla v obyčejných nerekomandovaných dopisech. To bylo ovšem dvojnásobně podezřelé.
Dva měsíce se o dopisy nikdo nehlásil, dva měsíce detektivové marně hlídali. Až 14. května se o ně přihlásil statný starší muž. Úředník uvědomil detektivy, ale ti než se objevili, tajemný muž zmizel…Jen číslo drožky zahlédli. A náhoda jím přála, že se za půl hodiny setkali s drožkou, ale ta již byla prázdná. Zjistili hned, že občan vystoupil u jedné kavárny. V kavárně ho neznali – ale chlapík zapomněl na stolku pouzdro na nožík. A před kavárnou si vzpomněl jakýsi muž, který si tam přivydělával tím, že otvíral dvířka od drožek, že hledaný muž se dal zavést do hotelu Klomser.
Tam se detektivové dověděli, že kromě dvou cizinců přijel též plukovník Redl. Mysleli si, že již mají vyhráno. Špion pod jednou střechou s Redlem, nejobávanějším odhalovatelem špionů, to je v pasti. Redl byl znám jako bezohledný a krutý žalobce všech podezřelých ze špionáže, jehož výpovědi zavíraly na dlouhá léta dveře pevnostních žalářů za obviněnými. Redl přichází – a zdvořilý vrátný se ho mimochodem ptá, není-li ztracené pouzdro jeho! Okamžik, snad to bylo poprvé v životě, co ztratil vládu nad svými myšlenkami. „Ano, je to moje, kde jsem je jen mohl ztratit?“ Ale byl dosti duchapřítomný, aby pochopil, že tou otázkou prohrál vše, i život.
Jako štvanec bloudí Redl vídeňskými ulicemi a v patách má detektiva. Zatím se rozehrály telefony. Vojenská ostuda Rakouska je mezinárodního rázu. Vývoj věcí je potřeba zkrátit, ukončit. Sám Conrad z Hötzendorfu posílá vyšší důstojníky za Redlem do hotelu. Redl je již v pokoji. Připravený. Je zrádce, ale i muž. Důstojníci mu zanechali revolver a odešli. Ráno je podle zanechaného lístku zjištěno, že se Redl zastřelil před druhou hodinou. Jaký byl tehdy rozsah Redlovy zrady? To se ukázalo až za rok. Ruský vítězný nástup v Haliči dokázal, jak Rusové byli dobře poučeni o každém hnutí rakouské armády předem. Představitelé vládnoucího Rakouska neradi slyšeli jméno Redl.
