Natálie

Luchino Visconti si byl po složité genezi svého předchozího filmu Senso vědom, že je třeba natočit menší a komornější film, a útlá raná novela Fjodora Michajloviče Dostojevského Bílé noci se v tu chvíli ukázala být tou nejlepší možnou látkou. Visconti nejprve tento až byronovsky vypjatý, romantický text s velkým sebezapřením přenesl z Petrohradu devatenáctého století do Livorna své současnosti, později dokonce svolil, že bude z úsporných důvodů natáčet celý film v římských ateliérech Cinnecitta, ale ono kouzlo bílých petrohradských nocí se mu navzdory podmínkám podařilo na plátně spolehlivě zhmotnit. A to jakkoliv v kontextu Livorna šlo o temné a mlžné zimní noci a v Petrohradu o světlou letní noc. Je zřejmé, že Viscontiho na celé látce nejvíce zaujal konflikt mezi sny a reálným světem a ukryl jej rovnoměrně do charakterů obou hlavních postav. Často navzdory předloze a ku prospěchu celku. Vynikající Maria Schellová jako Natálie a Marcello Mastroianni jako Mario (předloha je vyprávěna exaltovanou ich-formou a hlavní mužská postava jméno nemá) se v úvodu snímku osudově střetnou uprostřed mostu. Mostu, který jako by od sebe dělil reálný svět a vysněnou krajinu obou romantických hrdinů. A stráví spolu několik málo chvil uprostřed iluze štěstí, iluze stálé jako déšť, mlha či sněhové vločky, které je obklopují. Bílé noci jsou shodou okolností nejčastěji adaptovanou Dostojevského předlohou, Indové svou filmovou verzi vyprodukovali hned třikrát a Viscontiho verze se u odborné veřejnosti v době svého vzniku setkala přece jen s rozpačitým ohlasem, zejména ve srovnání se Čtyřmi nocemi jednoho snílka Roberta Bressona z roku 1971. Každým dalším rokem, který uplynul od realizace snímku, je zřejmé, že nespravedlivě. Aleš Říman Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016