Svůj celovečerní hraný debut Zabitá neděle, komorní příběh armádního důstojníka z posádky na malém městě, natočila režisérka Drahomíra Vihanová v roce 1969. Předlohou byla novela ze stejnojmenného triptychu Jiřího Křenka odměněná v armádní literární soutěži. Autor při psaní vycházel z vlastních zkušeností a ze skutečného případu, jenže film musel počkat na své uvedení k kinech dvacet let - pro "normalizačně" nepřijatelný pohled na svět (a na armádu), pohled údajně plný pesimismu, dekadence a odcizení, jenž by1 samozřejmě "v rozporu se zásadami socialistického umění“. Faktem zůstává, že důraz je položen na atmosféru a evokaci pocitů marnosti a banality okamžiků neužitečného, zmarněného života. Jenže právě to je skutečným odrazem reality, přiblížením se k pravdě o světě a o životě. Navíc ve formě výrazně umělecky stylizované a přesvědčivé. Nadporučík Arnošt cítí svou prázdnotu (v pravém slova smyslu) a podvědomě se utíká do vzpomínek jež mu útržkovitě probíhají hlavou, a k představám, jež se vzpomínkami těsně souvisejí. K retrospektivám a vizím ještě přistupuje hrdinův vnitřní monolog. - Režisérce šlo samozřejmě o víc než o obrázek fyzického a morálního úpadku jednoho vojáka; vyslovuje se především k vnitřní situaci člověka konce šedesátých let, žijícího v totalitarismu, nepřipouštějícím opozici. Zobecněni dosahuje vedle ryze filmových prostředků i prokládáním kostelních nápisů se sentencemi z evangelií. Detailním popisem jedné letní neděle se ji daří vyjádřit pocit absurdity, vzniklé z nesmyslnosti mechanicky naplňované existence. - Zabitá neděle, jejíž smutný osud ovlivnil život . i profesionální dráhu dnes významné dokumentaristky, se dočkala světové premiéry na 32. MF autorského filmu v San Remu 1989, kde získala Zvláštní cenu poroty.
Autor/Zdroj: /Filmový přehled
Zabitá neděle
(ČTV uvádí:14. února 1992)
Když v roce 1965 ukončila režisérka Drahomíra Vihanová svým pozoruhodným snímkem Fuga na černých klávesách studia na pražské FAMU, bylo zřejmé, že se na poli nastupující filmařské generace objevuje další výrazná osobnost. Když o čtyři roky později natočila svůj první celovečerní hraný film Zabitá neděle, mistrovskou studii zmarněné lidské existence v ubíjejícím toku života jedné zastrčené vojenské posádky, byla již hotovou režisérkou nezaměnitelného tvůrčího rukopisu. Snoubila se v něm schopnost dokumentárního postižení životní autenticity s uměním povýšit příběh do stylizované roviny. Úspěšného spojení těchto dvou zdánlivě protikladných principů dosáhla svým mimořádným citem pro střihovou skladbu, získaným mimo jiné širokým hudebním vzděláním. Psal se rok 1969 a Zabitá neděle putovala do trezoru. Sama režisérka ji poprvé vidéla až po osmnácti letech, dva roky před jeho světovou premiérou na festivalu autorských filmů v San Remu, kde v roce 1989 získala Zvláštní cenu poroty. Nucený odchod z Barrandova přivedl pak Drahomíru Vihanovou k dokumentaristice. Stala se její českou první dámou. Touha po návratu k hranému Blmu vlak přetrvala dodneška.
V Zabité neděli, natočené podle stejnojmenné novely Jiřího Křenka, rozehrává režisérka mezní situaci jednoho lidského života. Nadporučík Arnošt cítí ve svém okolí i v sobě samém prázdnotu a ani alkohol, ani útěky do vzpomínek a představ jej nemohou uchránit před stále sílícími pocity absurdity a marnosti, před vědomím vlastní neužitečnosti a zbytečnosti. Jeho pád je jistě metaforou o stavu naši společnosti, ale má i platnost mnohem širší. Arnošt je klasickým případem odcizeného hrdiny dvacátého století, člověka ztrácejícího schopnost komunikace s ostatními, ale především schopnost žít a konat v souladu se sebou samým. Jinak řečeno být v životě tím, kým opravdu ve své podstatě je.
sdk Cinema 1992/2/39
Autor/Zdroj: sdk/Cinema
