Voják v ohni

Mluvíme-li dnes právem o rychlém technickém zlepšování naší televize, nemůžeme bohužel vždy totéž říci i o její složce programové. Snad nejvíce úspěchů jsme mohli přiznat těm úsekům tvůrčí televizní práce, které se účastní vytváření původních dramatických televizních inscenací. Avšak právě uplynulá část letošního roku zaznamenala i zde (přes některé velmi pozoruhodné výsledky) určitou stagnaci. Projevilo se to poměrně nejvíce v oblasti dramaturgické, kde došlo k sotva zdravému odklonu od slibně započaté cesty za původními televizními dramatizacemi a tím ovšem i za původními televizními hrami. Nová televizní sezóna slibuje opět více původních novinek se závažnou současnou problematikou. Přesto nelze mluvit o výraznější dramaturgické iniciativě, zejména ne v oblasti nejžádoucnější – v domácí televizní tvorbě dramatické. Proč je tomu tak? Jsou snad v televizi neschopní dramaturgové? Zdá se, že nikoli, bohužel však jejich práce má v sobě cosi chmurně sisyfovského. I oni zápolí s těžkým balvanem – s neutěšeným rozpočtovým stavem, který – nebude-li včas odstraněn – natropí naší televizi v blízké budoucnosti dosti zla. Vždyť brzy přijde čas, kdy nároky mohutnějších diváckých mas na kvalitu televizních pořadů ještě vzrostou a kdy nová a moderně vybavená televizní studia si budou přímo vynucovat spolupráci celých kádrů dobrých autorů. Ti se pak ovšem přes noc ze země nevydupou. Za této situace je nesporným úspěchem už to, že nová televizní sezóna mohla být zahájena hrou tak pozoruhodnou, jako je VOJÁK V OHNI, k níž byl inspirován některými motivy otřesného protiválečného díla Henri Barbusse „Oheň“ již osvědčený televizní autor Otto Zelenka. Mladý autor dal ovšem své hře samostatnou dějovou náplň, kterou v plné shodě s „předlohou“ prosytil přímo vášnivým, ale přitom hluboce a prostě lidským protestem proti válce a proti neblahému militarismu. V ostré, třídně viděné protivě postavil vedle sebe (nebo snad spíše proti sobě) svět válkou deptaných francouzských vojáků a svět důstojníků, kteří přenesli na frontu nejen své salónní fráze a „nadřazenost“, ale i měšťáctví a šovinismus. A tak, i když Otto Zelenka měl v četných divadelních i filmových dílech s obdobnou tématikou nejeden silný vzor pro zpodobení lidské tváře svých vojáků, živořících v zákopech a umírajících daleko od svých rodin za dunění děl a kulometů, přesto zde osvědčil své vlastní velké nadání a ryzí cit pro působivé prokreslení postav hry. A právě ty nejprostší tvůrčí výrazové prostředky a přesný smysl pro obrazové vyvážení hry formou kontrastujících scén – to jsou zřejmě ty největší klady jeho hry. O úspěch Vojáka v ohni se zasloužila i režie Miroslav Ondráček spolu s kamerou (Bohumil Turek a František Dojáček), která divákovi jednotlivé postavy ještě více přiblížila tím, že šla důsledně za hercem až filmově pohotovými záběry, podtrhujíc tak co nejvíce vnitřní pulsaci příběhu a jeho dramatickou gradaci. Zejména tomu tak bylo ve scénách s prostými vojáky, podanými i herecky velmi věrohodně a přesvědčivě (Josef Vinklář, František Holar aj.), méně již tam, kde nás kamera zavedla do velitelské ubikace. Vinu na tom ovšem mělo i to, že některé postavy důstojníků občas zabočily do schématu, někdy také spíše vinou herců. Rovněž použití filmového materiálu (bitevní scéna) přeneslo hru na čas až do nadměrně filmových poloh, jejichž televiznějšímu vyznění by snad prospělo občasné kontrastující prostřižení nebo prolnutí na „hrdinství“ těch druhých. Avšak přes tyto menší výhrady patří provedení Otto Zelenka hry k nejlepším na našich obrazovkách. ZAJÍČEK, Karel. [i]Závažná televisní inscenace.[/i] Host do domu. 1957, roč. 4, č. ?, s. 477. [upraveno]