Vina Vladimíra Olmera

Medik Vladimír Olmer mzačne pod vlivem nezodpovědných přátel zanedbávat přednášky a svou lehkomyslností si způsobí roční přerušení studia. Teprve až se stane nevědomým účastníkem krádeže automobilu, uvědomí si rozsah svého provinění a začne vážně myslet na cestu zpátky. Černobíle schematizující příběh o mládeži na scestí. Březina Václav/Lexikon českého filmu Konečně - chce se vám zavolat -- zde máme film, který se zabývá problémy dorůstající mládeže, který se nevyhýbá existenci tzv. .,pásků" a různých typů "zlaté mládeže", tedy zjevům zamořujícím zdravý vzduch naši společenské skutečnosti. V tom je nesporný klad filmu "Vina Vladimíra Olmera". Avšak pojetí a zpracování tohoto významného námětu, zejména pak způsob. jakým jsou vytvářeny a traktovány jednotlivé postavy, patří k nejpalčivějším problémům, a jakými jsme se v posledních letech v našem filmu setkali. Scénáristé V Gajer, M. Drtilek a J. Mareš napsali příběh medika Olmera, který se vinou špatných přátel dostal na scestí a ze vzorného studenta klesl téměř na zločince. Snahou autorů bylo ukázat ve vzájemném střetnutí dvě tváře naší mládeže - positivní a negativní. Nezralost skutečných typů mladých lidi však způsobila, že postavy filmu jsou vykonstruované, neživotné - a proto také nemohou vytvořit pravdivý dramatický příběh. Všem chybí to nejdůležitější: věrohodná charakterová základna a pravdivý životopis. Žijí jen proto, aby splnili určitou funkci v ději, který se sice opírá o skutečnou událost, ale chybí v něm to nejhlavnější - plnokrevní lidé, kteří by svým jednáním vytvářeli drama. Obráceným postupem byl filmový příběh citelně poškozen: do dramatického námětu jsou nevěrohodně "angažovány" postavy děje. Hrdina příběhu - Vladimír Olmer - má být medikem, ale nikde na této postavě nenajdeme rysy, které by v ní toto povoláni dokumentovaly. To je ostatně charakteristické pro celý film: postavám je jejich povolání prostě dáno (slovy!), ale ve skutečnosti ..pracuji" pouze v dobrodružném ději filmu. Nemusí se ani namáhat o své prácí hovořit. Tak dochází k extrémům, kdy na příklad mladého Bendu nutně považujeme za páska z povolání. Olmer je vedle povrchní charakteristiky navíc nadán nešťastnou vlastností - naprostou pasivitou. I k těm nejdramatičtějším událostem ve své významné životní episodě přijde jen jako "slepé kuře k zrnu". Spolužák Mirek a Jiřina Prokešová ho postrkuji k dobru. Flinkové Prokeš a Benda ke zločinným machinacím. Olmerova naivita je bezedná; zlý našeptavač Prokeš si s ním hraje jako kočka a myší. Na jeho domluvy opustí Olmer po otcově smrti komfortní cennostmi naditý byt, lehce se nechá Prokešem okrást o odstupné za nájem bytu i o výnos z prodeje starožitností, a nakonec pomůže oběma kumpánům ukrást auto, aniž při tom ví, co dělá. Také nešťastný výstřel z pistole, kterým Olmer zraní Prokeše na "mejdanu" je vylíčen jen jako následek náhodného popletení smyslů obluzeného střelce. V jediné situaci - ošetření zraněného Prokeše - projeví Olmer určitou aktivitu, ale jakmile vidí, že orgány bezpečnosti jsou jeho nezákonnému zákroku na stopě, upadne rychle do jakési panické letargie a bezúčelně bloudí po pusté ranní Praze. Olmerův milostný vztah k Jiřině Prokešové se pak rozvíjí převážně zásluhou děvčete, které si rozpačitého mladíka nakonec téměř samo namluví. Ve shodě se scénářem vytváří Eduard Cupák Olmera jako rozpačitého, nerozhodného mladíka bez vlastního výrazného charakteru, pokud ovšem nenazveme "charakterem" naprostou pasivitu a bezcílnost. Olmer je prostě trpnou obětí událostí, poddajným a nevědomým nástrojem druhých. Ale v čem je potom jeho vina, kterou hlásá název filmu? Z děje vyplývá, že tkví jedině v nezákonném ošetřeni zraněného a ovšem v zatajení lékařského zákroku před příslušnými úřady. Ale to je pouze první článek Olmerova dramatu, zatím co všechny další vznikly jen z jeho nevědomosti a neznalosti. Teprve v závěru příběhu se Olmer rozhodne zneškodnit ozbrojeného Prokeše. který se skrývá v kostele: bůh suď, jak by tenhle "hrdinný" záměr dopadl, nebýt promyšleného činu Jiřiny, která povolá na místo schůzky bezpečnost. Zde je Olmer aktivní - ale jak zbrkle a nepromyšleně!~ Olmerův spolužák Mirek Koutný a sestra zločinného Prokeše Jiřina mají představovat onu positivní, nezkaženou část mládeže, mají ukazovat Vladimírovi cestu k lepšímu životu. Oba sice nic nedělají, ale říkají jen správné a rozumné věci. V podání Miroslava Zounara a Dany Nejdlové jsou to sympaticky vyhlížející lidé, dokud ovšem nepromluví: pak se z nich totiž vyklubou suší moralisté a karatelé, kterým citelně chybí jiskra životního optimismu a elánu, tak charakteristická pro zdravé mládí. Zato Emil Prokeš a Tomáš Benda jsou z docela jiného těsta: sice flinkové a zhýralci, kteří se v honbě za lehkým výdělkem neštítí ani zločinu, mají však svérázný, plnokrevný charakter (i když zkažený), elán (hodný lepších cílů), nápady (špinavé sice, ale obratně promyšlené) a dravou činorodost. jsou zkaženi a zlí, přitom však efektní, strhující a mnohem opravdovější než jejich bledé protějšky "vzorných" mladých lidi Mirka a Jiřiny. Zvláště Prokeš (dobře hraný Jiřím Brožem), přesvědčuje sebejistotou a bystrou inteligencí, se kterou rafinovaně zatahuje Olmera do svých plánů. Obdařen těmito vlastnostmi, připomíná "hrdiny" západních kríminálních filmů, kteří jsou sice nakonec dopadeni "muži zákona" a potrestáni, ale v průběhu celého děje jsou popularisováni jako opravdoví hrdinové, hodni spíše napodobení než odsouzení. Není bez zajímavosti, že ve shodě s touto koncepcí je i pistolnický závěr, dopadení Prokeše, mnohem méně přesvědčivý než předchozí vývoj této postavy. Zlotřilci tohoto typu jsou však mezi našimi "pásky" opravdu bílou vránou. Ne inteligence a rafinovaná prohnanost, ale hloupost a obyčejná lenost jsou to, co v drtivé většině případů vede některé mladé lidi k pěstování obdobného způsobu života, jakému holdují Prokeš a jeho kumpáni. Tyto skutečné kořeny ,.zlatomládežnictví" autoři filmu u Prokeše nejen nezdůraznili. ale ani nepostřehli. Po této stránce má mnohem blíže k pravdivému typu Tomáš Benda (působivě a s vkusem vytvořený St. Fišerem). u kterého jsou správně zdůrazněny hloupost a lehkomyslnost: jako hlavní předpoklady na cestu k zhýralému životu. Svůdná barová kráska Helena (Alena Vránová) je postavou čistě "účelovou", její role spočívá pouze ve svádění Olmera, stejně jako role její přítelkyně Kamily (]ana Brejchová) je vyčerpána psovskou oddaností k Prokešovi, na kterou tato nevědomá dívka doplácí i životem. Její tragický konec je výraznou ukázkou bezvýchodné situace, do které děj filmu zavádí většinu postav, s výjimkou Olmera, kterého ovšem musí zachraňovat jiní. Náš společenský život však v každodenní praxi dokazuje, že pro drtivou většinu pobloudilých se najde řada konkrétních východisek do lepšího života. Proto ztráta positivní perspektivy patří k nejvážnějším nedostatkům filmu. Děj "Víny Vladimíra Olmera" í jeho pojetí (režisérem je Václav Gajer) jsou namnoze vykonstruovány a účelově vystupňovány do efektních dramatických zvratů. Vrcholné momenty příběhu, ke kterým pracná režijní í obrazová koncepce směřují, jsou však nepravděpodobné, leckdy náhodné a jsou spíše bouří ve sklenicí vody, než opravdovými konflikty. Pro úzce vymezené tvůrčí cíle obětovali autoři řadu charakterů, které pro svou čirou účelovost ztrácejí plnokrevnou lidskou tvářnost. Násilné oklešťování charakterů postav pru situační účely děje lze nejjasněji dokumentovat vedle již uvedených postav - zejména na primáři Olmerovi, který splňuje roli starostlivého otce na počátku děje a když takto "vykonal své", musí po objevení pistole ve svém bytě zemřít, protože jeho existence by nadále překážela rozvíjení dalšího děje. Významný tvůrčí podíl má na filmu "Vína Vladimíra Olmera" práce kameramana Jana Kališe. Jeho stylově ucelená, profesionálně čistá koncepce filmu si podřídila i koncepci režijní a hluboce ovlivnila charakter i účin řady scén. ; Komorní pojetí obrazu, ladící i exteriérové záběry do intimní "povahokresby věci", plastické členěni prostoru pomocí světla, používaného s téměř básnickou citlivostí, smysl pro výrazný detail i obrazový kontrast - to vše povyšuje konečnou tvářnost filmu nad celou řadu jiných našich děl, které zejména v posledních letech - namnoze vůbec postrádají jasnou ucelenou obrazovou stavbu a většinou tvoří jen náhodnou tříšť více či méně podařených záběrů. Je však paradoxní pravdou. že hodnota obrazové stránky "Viny Vladimíra Olmera" ještě více podtrhla samoúčelnost a prázdnou efektnost filmu, protože všechno to kouzelné zrcadleni, krajinné nálady a světelné hříčky postrádají nejdůležitější náplň - člověka v dramatickém ději. Proto přes formální dokonalosti a efekty, prosazované autory na úkor životní pravdy a společenského významu příběhu, je film .,Vina Vladimíra Olmera" dílo povrchní, neodpovídající skutečnému životu a proto také dílo míjející se svým cílem. Ryzí obrazové hodnoty nemohou samy o sobě tyto vážné nedostatky nahradit. Dvořák Ivan/dobová recenze