Godzilla

Po úspěchu Dne nezávislosti se producent Dean Devlin a režisér Roland Emmerich pustili do dalšího gigantického projektu, jímž je Godzilla. Film se vrací ke slavné příšeře ze snímků japonské společnosti Toho. Není však remakem původní Godzilly, spíše zvláštní poctou jednomu směru fantastického filmu. - Obrovitý ještěr vznikne mutací leguáního embrya, jehož DNA poškodilo záření při pokusech s atomovými výbuchy ve Francouzské Polynézii. Vedeno přirozeným instinktem, odpluje zvíře naklást vejce na vzdálené místo, jímž se stane newyorský Manhattan. V tamních ulicích a v tunelech metra způsobí tvor nesmírnou zkázu. Proti obludě se postaví armáda, která kromě jiných vědců najme i mladého biologa Nika Tatopoulose (Matthew Broderick). Ten se po nedobrovolném odchodu z krizového štábu přidá k francouzskému tajnému agentovi Philippu Roachéovi (Jean Reno), jenž jde ve stopách Godzilly už od jejího prvního "objevení". Díky dvojici, doprovázené ještě Nikovou nápadnicí, reportérkou Audrey, a kameramanem Victorem, je zlikvidována Godzilla i jejích dvě stě vylíhnutých mláďat. - Tvůrci samozřejmě bohatě těží z abnormální velikosti titulního monstra; vyrovnávají se i s jeho zvířecí "nevinností". Emmerich ignoroval nabízející se ekologické poselství: existence obřího ještěra není nijak akcentována jako důsledek neuvážené lidské činnosti (tento podtext měla původní japonská Godzilla, která vznikla devět let po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki). Tvůrcům zjevně šlo především o atraktivní podívanou s prvky katastrofického filmu, prošpikovanou navíc pozoruhodnými odkazy na filmové i mimofilmové kontexty: když monstrum napadne poprvé japonskou loď, starý člen posádky hned pochopí, že jde o Godzillu; Jean Reno ztělesnil dalšího, tentokrát humorně odlehčeného "čističe", který má v Americe zahladit důsledky akcí své vlády; nesympatický newyorský starosta se jmenuje Ebert, právě jako vážený filmový kritik, který ztrhal předchozí Emmerichovy filmy, zatímco hlavní hrdina má jméno designéra Godzilly... - Režisér zbavil projekt patosu a prvoplánové "patriotské" glorifikace, jakým se vyznačoval jeho předchozí film. Tím se ovšem nezavděčil americkému publiku, jež navzdory rafinované reklamní kampani a všeobecnému očekávání neučinilo z filmu kasovní trhák první kategorie. Své sehrálo i zklamání z designu příšery, jejíž podoba byla do poslední chvíle tajena a jež nemá daleko k ještěrům ze Spielbergova Jurského parku. Vtip Emmerichova snímku patrně lépe ocení evropští diváci. Zdroj: Filmový přehled V Černobylu panuje jako obvykle idylka. Walkman bzučí v rytmu šlágrů padesátých let, hejno obřích žížal se kroutí kolem nažhavených elektrod s vervou eskadry břišních tanečnic a doktor Niko Tatopoulos se vesele rochní v bahně. Pohoda výzkumu radioaktivních mutací je ale rázně vygumována vojenským vrtulníkem a pány v tmavých oblecích. Tatopoulos je zabalen, orazítkován a expresně vypakován k novému případu. O několik desítek hodin a několik tisíc kilometrů později, když na jednom z tichomořských ostrovů stojí uprostřed šlápoty o velikosti tříprstého bazénu, začne mít Tatopolous pocit, že tenhle nový případ mu dá zabrat trochu víc než černobylské dešťovky. Je to správný pocit. V Jižním Pacifiku, v místech, kde hodně rostou hřiby francouzských atomových testů, se totiž vylíhlo něco velkého. Něco, ničící všechno, co se mu připlete do cesty. Něco, co právě plnou parou pluje k východnímu pobřeží Ameriky. Rovnou na New York. Obyvatelé této metropole v té chvíli ještě netuší, že se na jejich Velké jablko řítí ten nejgigantičtější ovocný odšťavovač, jaký kdy kráčel po zemském povrchu. A vzhledem k tomu, že široko daleko není žádný profesor Sezirawa se svým oxygenovým dezintegrátorem, tradiční zbraní na likvidaci Godzilly, americký lid čekají zážitky, proti kterým bude útok na Pearl Harbor jen nevinným nedělním piknikem. Čtyřicet čtyři let poté, co si Tomojuki Tanaka poprvé navlékl gumový kostým a začal se potácet mezi lepenkovými krabicemi představujícími domy, se na japonskou národní ikonu, proslulou vítězku nad King Kongem, Mothrou, Rodanem, Mogerou a MechaGodzillou, vrhl Roland Emmerich. Na první pohled by se zdálo, že vhodnější režisér pro godzillí demoliční orgie neexistuje. Emmerichův filmařský korán totiž začíná (a končí) třemi zásadami. Za prvé: udělej to co největší. Za druhé: když to nemůžeš udělat co největší, udělej toho hodně. Za třetí: všechno to znič. Na těchto pravidlech je postaven celý Emmerichův bombastický režijní styl, který ho během dvou filmů dostal mezi přední hollywoodské destruktory. Stačí si vzpomenout na Den nezávislosti, na vesmírné koráby mimozemšťanů o průměru dvacet pět kilometrů, majestátně se sunoucí nad městy, na obrovské roje emzáckých stíhaček útočící na Oblast 51 a na závěrečný ohňostroj - je bez debaty, že tenhle recept funguje na sto procent. Podle stejného systému je vyseknutá i Godzilla. O tom, kdo tu zastupuje velikost, snad není třeba mluvit. Původní Godzilla z roku 1954 měřila pouhých padesát metrů a vážila trapných dvacet tisíc tun, během čtyřiadvaceti filmů se ovšem vypracovala na dnešní dvojnásobnou výšku a trojnásobnou hmotnost. Objekt jako stvořený pro germánsky monumentální záběry, vystřelované s razancí raket V2 ze sila Emmerichovy představivosti. A v momentě, kdy se Godzilla na nějaký čas ze scény vypaří, Emmerich vyrukuje se svým druhým trikem a vpustí do děje čerstvě vylíhlá godzillí mláďata, která jsou sice velká jen jako dospělý člověk, ale zato je jich docela hodně. Když máš nějaké zásady, tak se jich drž, to je motto tohoto snímku. Od filmaře typu Rolanda Emmericha člověk nečeká druhého King Konga. Je připraven na jednoduchou, ale hutnou a maximálně efektní podívanou. Problém je v tom, že tohle očekávání Emmerich a spoluscenárista a producent Dean Devlin nedokázali tak úplně naplnit. Nejde o nějaké ty fauly proti žánrové čistotě, nad kterými budou godzilláckým puristům vstávat chlupy na hlavě. To, že monstrdesignér Tatopoulos (podobnost se jménem hlavního hrdiny není náhodná) přišel s novou verzí zadních končetin, takže slavná obluda teď vypadá jako godzillosaurus, a to, že si dovolil nahradit slavný radioaktivní dech obyčejným smradem z tlamy, neodmyslitelným doplňkem každého elegantního muže, normální divák bez problémů stráví. Stejně tak nejde o nějaké ty vivisekce na dějové logice. To, že stometrová příšera uprostřed New Yorku zničehonic zmizí a nikdo ji nemůže najít a to, že se v kanálech neslyšně přesouvá přímo za zády hledajících vojáků, je sice trochu větší sousto, ale také se to dá - kdo si chce užít realismu, nemá chodit na Godzillu. Hlavním problémem je celková těžkopádnost filmu. Pryč je ta rychlost, s jakou tvůrci svištěli po stejně chatrně vyztuženém tobogánu Dnu nezávislosti, pryč je dar bleskově řezat děj a zcela zahltit divákovu první signální soustavu, aby si ani nechtěl vzpomenout, že má nějakou druhou. Někam vysublimovala i schopnost přesně a stručně charakterizovat postavu několika od boku vypálenými klišé - nahradily ji rozvleklé popisy nezajímavých emočních a profesních trablů hlavních figur. Divák se musí dlouhé desítky minut dívat, jak se k sobě greenpeacista ve výslužbě Tatopoulos (bezvýrazný Matthew Broderick) a vykulená ultranaivka Maria Pitillová, (neskutečná Audrey Timmondsová) hledají znovu cestu a jak protřelý starosta Ebert (údajná pomsta známému filmovému kritikovi Rogeru Ebertovi za recenze na Hvězdnou bránu a Den nezávislosti) rozehrává své politické machinace, místo toho, aby si užíval Godzilly. (Jedinou světlou výjimkou mezi postavami je francouzský tajný agent Philippe Roche v podání skvělého Jeana Rena, který se dokáže maskovat za Američana pomocí žvýkačky a imitování Elvise Presleyho.) Naštěstí po masivním bloku nedějového aspiku přichází závěrečná smršť, která obsahuje pekelnou hru na babu s Godzillou v newyorských ulicích a v níž nechybí scény jako ta, kdy auto s hlavními hrdiny vjede do tlamy příšery, pomalu sklouzává do jícnu, kola se protáčejí na jazyku, Jean Reno se marně snaží zařadit rychlost a všichni ječí "Zpátečku ne, dej tam jedničku!". Bohužel ani tahle mohutná přílivová vlna akce a destrukce ale nedokáže spláchnout pocit z předchozího nezvládnutého dějového zabřednutí. Díky němu se všechny ty špičkově nasnímané demoliční sekvence, které se nacházejí mezi úvodním Černobylem a finální scénou, v níž nebohá nositelka ceny MTV za celoživotní dílo, zapletená do lan brooklynského mostu, vyfasuje to, čemu se v terminologii godzilláckých fanů říká "kaiju kill", stávají řídce rozhozenými občerstvovacími stanicemi podél cesty, která se zdá být delší než ve skutečnosti je. Štěpán Kopřiva