Pražské děti

PRAŽSKÉ DĚTI jsou poněkud opozdilým květem produkce, jež v době popřevratové měla největší naděje na úspěch. Jako kladnou položku bylo by lze hned při čtení prvých titulků uvésti okolnost, že je to film, natáčený nikoli podle literární předlohy, nýbrž podle pro film psaného libreta, kdyby ovšem – ano kdyby ovšem tento scénář byl udělán opravdu filmově. V. A. Jarol napsal však něco, co je zase jen a jen povídkou, jež se čte kolektivně, po tmě, při zvucích hudby a je „bohatě ilustrována“ obrázky, jež se dokonce pohybují…! Kdybychom si titulky tohoto filmu sestavili pod sebe a k dialogickým dali jméno osoby, jež je pronáší, dostali bychom něco, z čeho by si bylo lze bez nejmenší trhlinky přečíst celý děj; ujišťuji vás, že by tato povídka nebyla dokonce nejkratší…! Nutí to, zamysliti se trochu nad tímto problémem; naříká se neustále, že nedovedeme vytvořiti film jinak, nežli podle literární předlohy – ale filmy, jež byly u nás natáčeny podle námětu, psaného přímo pro film, jsou krásnou zbraní zastáncům adaptací a odstrašujícím příkladem všech přemýšlejících lidí. Vzpomeňme jen filmů „Ve spárech upíra“, „Dráteníček“, „Pražský kat“ – a připojme k němu konečně i „Pražské děti“, jež ovšem stojí přece jen nebetyčně výše. Každá doba má svoje požadavky a kdo nedovede pochopiti tuto prajednoduchou pravdu, jde zpět. Neříkám, že by se dnes už nemohly dělat filmy z ovzduší války; je to naopak období, jež ve své kruté dramatičnosti nebylo zdaleka vytěženo nejen u nás, ale snad na celém světě. Ale je jakýmsi ne dosti vkusným anachronismem (mírně řečeno) začínat film tohoto druhu tklivými pasážemi (samozřejmě titulkovými!) o třistaleté porobě, o cizácích, kteří přišli jako hosté a stali se tyrany atd. atd., zvláště když se toto čtení ilustruje jen několika obrázky – staré Prahy…! Robert Zdráhal, režisér filmu, neprojevil vůbec veliké fantasie a bojím se, že nejsilnější partie filmu, celkové pohledy na scény bitevní nenesou značku Made in Československo, nýbrž jsou obratnou dubletkou některého válečného filmu zahraničního. V hereckých výkonech stojí v popředí J. W. Speerger, Th. Pištěk a A. Nedošínská. M. Friedmanová v hlavní hrdince má momenty velmi dobré, ale v celku trpí její výkon zbytečným nanášením tragiky. Fotografie – hlavně exteriérů a některých scén nočních – má dobré kvality. Dýchající, místy zaprášené interiéry však prozrazují atelier Kavalírků, dokud byla odkázána jenom na střídavý proud a nedosti pečlivé zpracování laboratorní. SMRŽ, Karel. Pražské děti. Rozpravy Aventina. Čtrnáctidenník pro kulturu, literaturu, umění a kritiku. 1927 – 1928, č. 17, s. 213