Stalker

„Připravoval jsem se na tento film celý život a natočil jsem ho za dva roky,“ řekl o svém pátém celovečerním snímku Andrej Tarkovskij. Ve skutečnosti vznik Stalkera provázely neustálé průtahy, režisér dvakrát skartoval natočený materiál, dvakrát vyměnil kameramana i scénografa, prodělal infarkt a málem k němu přivedl také celý štáb, než byl se svým životním opusem víceméně spokojen. Stalker nabízí alegorickou cestu do hlubin duše, o níž leckdy člověk sám nemá ponětí. Strastiplné putování v krajině nevyzpytatelné Zóny absolvují tři archetypální postavy: Spisovatel, Profesor a jejich průvodce Stalker. Každý z nich je zástupcem jiných životních postojů i hodnot a o důvodech, které je do Zóny přivedly, raději mlčí. Vědecko-fantastickou předlohu bratří Strugackých Piknik u cesty Tarkovskij proměnil ve filozofickou úvahu o víře, svědomí a odpovědnosti člověka za své činy, v níž se podoba nespecifikované budoucnosti transformovala do všedně vypadající, a přesto krajně zneklidňující postindustriální krajiny, kde neustále číhá neznámé nebezpečí. Hutnost atmosféry při minimu speciálních efektů, zjevných hrozeb, v zúženém spektru barev a důmyslném aranžmá ruchů je výsledkem Tarkovského scénického génia. Jako zásadní se ukázalo jeho rozhodnutí zachovat ve vyprávění jednotu místa, času a děje. Tak mohl film plynutí času zachytit jen obrazem, střih nezpůsobuje časové posuny, ale vytváří dojem kontinuálního záběru. Díky Stalkerovi režisérovo mezinárodní renomé přerostlo do sféry kultu, zároveň jde o poslední Tarkovského snímek natočený v Rusku. Za hranicemi své vlasti filmař jen těžko nalézal nezbytnou omšelost, patinu času, která mu dovolovala vytvářet neopakovatelně „zabydlené“ prostředí svých děl. Jeho poslední dva tituly vznikaly už bez pomoci stálých spolupracovníků, herců Anatolije Solonicyna, Nikolaje Griňka a skladatele Eduarda Artěmjeva, což se odrazilo na jejich jinakosti. Kamila Dolotina Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017