Lucerna

Starý mrzutý vodník Ivan: Mne už omrzelo přehlížet a poslouchat tu lidskou havěť; přehlížet a poslouchat a za kmotra chodit rybákům a na funus a o muzikách ženské toulky provádět a opilce chytat a nezbedné kluky plašit a lapat a večer pak poslouchat ty šplechty milenců na hrázi pod duby, jak tam vrkají a fňukají anebo se dívat na potrhlé veršotepce, jak "měsíc do svých veršů chytají", jak "naslouchají rákosí" a to a to a to a pořád jedna písnička... To přehlížet a poslouchat a nesměti se bez nesnází ani ve vraníka proměnit a v bujné volnosti se proběhnouti paloukem, z kopyta si vyhodit a hnát se s hřívou vlající a zařičet! zařičet tak zplna do bouře a větru... ba ani ne krotce se popást. Anebo se proměnit v lucernu a plouti rudým světýlkem za noci tiše zvolna po proudu do temna pod stromy... A všude jenom číhání a osidla, jak by našince chytili a provaz zadrhli, óh! Pryč z těch lidí falešných! Lásku sobě jenom lžou, každý jenom sebe miluje a číhá, jak by toho druhého bodl, upíchl anebo aspoň nohu nastavil! Eh, pryč od lidí -- toť summa moudrosti -- kde budu sám a sám, kde sotva kdy spatřím lidskou tvář...