Juha

Poslední němý film 20. století Tomáš Seidl Natočit adaptaci románu Juha plánoval finský režisér Aki Kaurismäki několik let. Autorem literární předlohy, vydané v roce 1911, je žurnalista, překladatel a za svého života velmi uznávaný spisovatel ve Skandinávii Juhani Aho (1861-1921), jenž se specializoval na krátké, realisticky podávané příběhy z finského venkova. Juha není v tomto směru výjimkou. Kaurismäki chtěl příběh, plný hlubokých citů a porozumění s klíčovými postavami jedné manželské tragedie, původně přemístit z venkova na rusko-finských hranicích do portugalských hor mezi ovčáky. Protože si však uvědomil, že ale detailně nezná místní život ani poměry, od tohoto nápadu upustil. K námětu se Kaurismäki vrátil ve chvíli, kdy se jej rozhodl zkombinovat s dalším projektem, o kterém rovněž řadu let přemýšlel: tj. natočit němý snímek s hudbou orchestru skladatele Anssi Tikanmäkiho, který v minulosti spolupracoval především na snímcích režisérova bratra Miky. Přeprávět Ahoovu literární předlohu na půdorysu černobílého němého snímku neznamenalo žádný násilný tah. Juha je díky svému jednoduchému ději, ve kterém jsou jednoznačně definovány kladné a záporné postavy a dialogy nejsou příliš důležité (autor se mnohem více soustředil na „vnitřní" zápasy hlavních aktérů), pro němý film vcelku ideální látkou. Ani při pohledu na Kaurismäkiho filmografii tu nejde o žádnou křečovitou pózu. Většina jeho předchozích titulů rezignuje mnohdy na barvu a dialogy jsou v nich redukovány na nezbytné minimum, takže natočení ryze němého filmu se jeví spíše dalším logickým krokem. Vyprávění navíc rezonuje s Kaunsmäkiho zjevnou inklinací ke specifickému tvaru melodramatu, kterou lze vypozorovat již od jeho variace na Pucciniho Bohémský život (...) Klasický „kalendářový" příběh manželského trojúhelníku, jehož vrcholy tvoří jedna žena a dva muži, tak očividně syžetově i formálně koresponduje s osudy prostých vesnických dívek, které podlehnou svodům městských světáků. Podobné modelové schéma se objevuje ve snímku Gustava Machatého Erotikon a s „prohozenými" rolemi - například i v Murnauově dramatu Východ slunce. Právě tento snímek, ve kterém je pokušitelem žena, jež se snaží přesvědčit farmáře, aby utopil manželku a odešel s ní do města, Kaurismäki považuje za nejlepší film němé éry - společně s Griffithovým melodramem Zlomený květ (na uvedený snímek odkazuje scéna u peřejí, kde je Marja svedena Shemeikkou). Finský tvůrce však nevytváří žádnou imitaci klasických němých filmů, přestože historických citací je ve filmu vícero (Juha uléhá do postele s francouzským klíčem, zvícím asi půl metru, který připomíná nástroj z Chaplinovy Moderní doby a ačkoliv pracuje téměř s totožnými výrazovými, hereckými i formálními prostředky, jaké se používaly na sklonku 20. let, Kaurismäki zdůrazňuje, že „Juha není němý snímek z počátku kihematografie, ale jako by ze závěrečné fáze éry němého filmu: jako by byl natočen někdy v roce 1928... "- The Finnish Film Foundation Newslatter 1/99, str. 4.) Film je nádherně nasnímán (za kamerou opět stál stálý spolupracovník obou bratrů Timo Salminen) a celá řada záběrů působí - díky zvolenému úhlu a nasvícení - autenticky jako by byla vystřižena z filmů, jež se točily po první světové válce: například scéna, kdy Marja před svým útěkem píše Juhovi dopis na rozloučenou. Kaurismäkiho představa o „hledání ztraceného času" se neprojevuje jen v kompozici záběrů, ale i ve střihové skladbě, filmové interpunkci (scény oddělují „zatmívačky", dialogy suplují záměrně přepjaté mezititulky typu „Odejděte se mnou. Snesu vám modré z nebe. i ve „strnulé" herecké akci. Té sice dominují teatrálně nadnesená gesta a mimika, vyjadřující pod maskou mrtvého ticha krutý vnitřní boj, ale nepřekračující nikdy hranici karikatury, Kaurismäki ji však prolíná i s moderním projevem, který potlačuje nežádoucí (tj. směšnou) expresivitu. Sakari Kuosmanen mezi oběma zmíněnými polohami balancuje zdárně - svého Juhu představuje jako medvědovitě neohrabaného a kulhající dobráka, který si kdysi za ženu vybral chudého sirotka namísto bohaté nevěsty a je dočista odevzdán svému osudu (když odjíždí zúčtovat se Shemeikkou s nabroušenou sekerou, tuší, co bude následovat, nemůže s tím však nic dělat). (. ..) Autor/Zdroj: /Cinema Natočením němého černobílého dramatu Juha si finský režisér Aki Kaurismäki splnil dvě dávná přání: jednak adaptovat románovou předlohu spisovatele Juhaniho Aha (1861-1921), zaměřeného zejména na krátké realistické příběhy ze severského venkova, a jednak natočit němý film s hudbou a s orchestrem skladatele Anssiho Tikanmäkiho. Převyprávět Ahovu literární předlohu na půdorysu černobílého němého snímku neznamenalo pro Kaurismäkiho žádný násilný tah: většina z jeho předchozích titulů rezignuje na barvu a rovněž dialogy jsou v nich redukovány na nezbytné minimum. - Ačkoliv režisér v minulosti interpretoval klasické předobrazy (Shakespearova Hamleta, Dostojevského Zločin a trest či Murgerův Bohémský život) značné svobodomyslně, Ahovy předlohy se drží nečekané věrně. Změnil sice věk hlavních představitelů a posunul děj do pozdních 70. let našeho století, základní dějová kostra však zůstala prakticky nezměněná. Idylické soužití chudé siroty Marji, jež se vdala za prostého a hodného rolníka Juhu, zcela zničí příchod „hada z ráje": městského svůdníka Shemeikky. Marja zpočátku odmítá opustit staršího manžela, opakovanému vábení však nakonec neodolá a tajně se svůdcem odjede do města. Proradný milenec ji tu však předhodí jako prostitutku zákazníkům ve svém nočním podniku. - Podobné schéma kalendářově emotivního manželského trojúhelníku se objevuje ve filmu Gustava Machatého Erotikon (1929) nebo - s „přetočenými" rolemi - v Murnauově dramatu Východ slunce (1927, Sunrise). Ačkoliv finský tvůrce nechtěl vytvářet imitaci klasických němých filmů, pracuje s téměř totožnými výrazovými, hereckými i formálními prostředky, jež se používaly těsně před příchodem zvukového filmu. To se projevuje - díky zvoleným rakursům a nasvícení - nejen v typické kompozici záběrů (za kamerou stál Kaurismäkiho stálý spolupracovník Timo Salminen), ale také ve střihové skladbě, ve vypjatých mezititulcích nebo ve „strnulé" herecké akci. Té sice dominují teatrálně nadnesená gesta a mimika, Kaurismäki ji však často prolíná často s moderním projevem (především Kati Outinenová v roli Marji je v této poloze velmi přesvědčivá). V Juhovi sice nezazní jediné slovo, neznamená to však, že jde o zcela němý film. Občas se v něm ozve konkrétní, avšak spíš absurdně vyznívající zvuk (prásknutí dveří, vrčení motoru, cinknutí mikrovlnky, broušeni sekery apod.). Dílo je podkresleno nezaměnitelnou Tikanmäkiho hudbou, zesilující melodramatický účinek příběhu. - Kaurismäkiho snímek je (navzdory tomu, že jej sám tvůrce označuje za tragédii) natočen v klasickém minimalistickém slohu, jímž prostupuje nejen tvůrcův typický lakonický humor, ale také soucitné porozumění s mlčenlivými životními outsidery, jejichž „váhavost" dosahuje až absurdně fraškovitých extrémů. Zdánlivě banální téma Kaurismäkimu posloužilo k vytvoření formálně pečlivě vytříbeného a emotivně působivého filmového tvaru, kterým jakoby chtěl oživit „nevinnost" a původní krásu němého filmu. - Román Juha byl v minulosti zfilmován již třikrát: v letech 1920 (r. Mauritz Stiller), 1937 (r. Nyrki Tapiovaara) a 1956 (r. Toivo Särkkä). Kniha byla v letech 1922 (Aarre Merikanto) a 1935 (Leevi Madetoja) převedena i do operní podoby. – K filmu je připojen krátký animovaný film Příušnice (1998). Autor/Zdroj: Seidl Tomáš/Filmový přehled