Andělin popel

Snímek uznávaného režiséra Alana Parkera Andělin popel je adaptací stejnojmenné pozdní autobiografické prvotiny Fracka McCourta (nar. 1930), odměněné prestižní Pulitzerovou cenou. Autor se v knize vrací do vlastního chmurného dětství, stráveného nejdříve v americké emigraci a později v chudém irském městě Limericku od poloviny třicátých let do čtyřicátých let (v rozmezí více než deseti roků). Líčí osudy své rodiny s originálním nadhledem, s ironickým humorem a se smyslem pro magické okamžiky uprostřed kruté reality. Alan Parker se ve svém přepisu celkem věrně přidržuje předlohy, zachovává i komentář vypravěče. Ten mluví o své rodině: o zbožňovaném a zároveň nenáviděném otci, jenž uměl krásně vyprávět, ale zároveň byl nenapravitelným opilcem ožebračujícím rodinu, o matce Anděle (přesnější název díla by možná zněl spíše Andělina pokora), která vzdoruje tragickému údělu, a o svých četných sourozencích, z nichž někteří zemřeli brzy po narození. Vyprávění vrcholí odjezdem hlavního hrdiny zpět do vysněné Ameriky. - Tvůrci se soustředili především na realistické, místy až naturalistické zachycení atmosféry neuvěřitelné bídy v deštivém a nezdravém prostředí chudinských čtvrtí Limericku. S bravurou předvádějí pochmurný dobový obraz, který je však na rozdíl od knihy bohužel jednorozměrný a až akademicky chladný. Vedle samozřejmých výkonů herců Emily Watsonové a Roberta Carlyla zaujmou výborní představitelé dětských rolí. Tomáš Bartošek Filmový přehled 2000/8/3 Autor/Zdroj: Bartošek Tomáš/Filmový přehled V roce 1935, v nevlídném brooklynském bytě, skončil smrtí malé Margaret (jíž si vzali zpátky stejní andělé, kteří ji přivedli na tento smutný svět) krátký americký sen zubožené irské rodiny McCourtů. Když člověk ztrácí půdu pod nohama, hledá alespoň chatrné zbytky své důstojnosti a jistot na místech, kde tuší své kořeny. A tak se tihle běženci po latentně odvrácených stranách svých osudů vrátili zpět, na svůj drsný ostrov, do nevlídného, deštivého a katolického Limericku, kde v téhle složité době neměl nikdo na růžích ustláno. Obzvláště pak otec Malachy, jehož poznávacím znamením byl chronický alkoholismus, kombinovaný se zvláštními zbytky hrdosti (jež mu nedovolovala snížit se ke sbírání uhlí na ulici) a přízvukem přistěhovalce z Belfastu, signalizujícím jeho protestantské geny, které katolická rodina jeho manželky Anděly nehodlala jen tak skousnout. Bylo to do slova a do písmene z bláta do louže. Neboť i tady žijí v zablešených, vlhkých a páchnoucích slumech, prolévaných šedivým deštěm, i tady umírají jejich děti, které nikdy nepoznaly slunce, a zatímco vyčerpaná Anděla žebrá na arogantní obci o milodary, propíjí Malachy v zapadlých pubech svůj poslední šilink, ztracenou existenci a matnou naději, že by se kdy mohl konečně postarat o svoji rodinu. A přesto v tomhle monotónně bezvýchodném rauši našel jeho syn Frank odvahu, sílu i kapku přelétavého štěstí a odhodlal se vzít svůj osud do vlastních rukou... Andělin popel můžete vnímat bud' jako vlezlou depresi, která se vám bude téměř dvě a půl hodiny nepříjemně zažírat pod kůži - nebo si dáte trochu práce a najdete v té zdánlivě ponuré seanci jiskru úsměvu, záblesk naděje a umanuté víry, příběh, který vám zanechá v duši poselství, že nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůř - anebo třeba také o něco lépe. Flexibilní režisér Evity Alan Parker, který dokáže obratně kličkovat mezi Hollywoodem (Angel Heart) a nezávislými projekty (The Commitments), přetočil McCoumiv autobiografický bestseller s pečlivostí „dokumentaristy", jenž si je vědom toho, že vlastně rekonstruuje skutečný život reálných lidí, kteří ještě nedávno (a nedaleko) takto smutně a statečně žili i beznadějně umírali, trpce živořili a nepochopitelně přežívali. S jistou volností se lineárně řetězí a postupně skládají ponuré i lehce úsměvné pohledy malého i dospívajícího Franka (v jehož roli se postupně vystřídali tři herečtí představitelé). A vy náhle, s pocitem mírného údivu (který je vcelku na místě) zjišťujete, že jakkoli je tahle skládačka předvídatelná a fatálně monotematická, vtahuje vás do svých hořkých variací na jedné struně více, než byste od takové šedé, monochromatické sociální balady čekali. Možná proto, že McCourt zažil a Parker pochopil, že i šedivá má řadu odstínů a tónů - ale rozhodně se na tom podílejí i ti, kteří se chopili autentických hereckých partů a stali se ve svém prostoru a čase opět tou zbědovanou irskou rodinou, která to nikdy zcela nevzdá. Jen těžko si totiž lze představit jiné figury na rodičovských postech než ty, které stvořili Skot Robert Carlyle(Do naha!) jako bytostný ztroskotanec a táta na baterky Malachy, jenž nepostrádá onu nezbytnou minidávku důstojnosti, která vám dává naději, že příště to možná dopadne líp, a skvělá Emily Watsonová (Prolomit vlny), jeho tisíckrát ubíjená žena, jež ztratila úsměv, ale vždycky najde sílu vstát, a která tak dlouho přijímala rány osudu, až je přestala vnímat jako utrpení a bolest. S podkresem Williamsových hudebních kreací (nominovaných letos na Oscara) vám spolu s Frankem zanechávají svědectví o těch, co přežili - o nich, o nás i o našem často neradostném, ale přesto jediném společném světě. Michal Šobr Cinema 2000/9/74 Autor/Zdroj: Šobr Michal/Cinema