Andělin popel

Jaké asi může být dětství a dospívání uprostřed ponurého marasmu hospodářské krize, setrvalého deště a bigotních náboženských předsudků? Rodinné drama režiséra A. Parkera se vyznačuje syrovým stylem a značnou dávkou naturalismu, jakož i určitým nadhledem a z něho vyplývající jiskřičkou naděje. Nesporným kladem jsou tu jak perfektní výkony dětských herců, tak i výborně zvolená hudební kulisa.

Andělin popel je film pro otrlé diváky, ale určitě má svoje kvality, to nepopírám. Komu nevadí beznaděj, strádání a bída a to všechno umocněné malými dětmi a katolickou ideologií, ať se klidně dívá. Jednou jsem to zvládla, ale příště si přečtu raději knihu, jak tady doporučuje Izopanda.

opravdová bezohlednost dospělých rodičů... přijít v rámci své doby, chudoby s ní spojené o tři děti, které skonaly zřejmě na hlad a souchotě, žít v bídě, žebrat, nemít práci ani suchou postel a přesto přeze všechno znovu otěhotnět... díky bohu za to, v čem žijeme dnes a co dnes všechno máme... jinak později krásné dospívání skromně v přírodě, což se dnes našim dětem může jen zdát... o bídě... o bezmoci ... o zbytečné zbožné víře ... o krutém dospívání ... o těžkém boji...

Obecná škola na irský způsob? Potom ale o poznání chmurnější. Dětství, jaké zažíval hlavní hrdina, mu asi nikdo závidět nebude a přitom takových rodin musely být tisíce. Románovou předlohu neznám, takže nemůžu posoudit nakolik byly postavy oproti ní plošší, mě se vykreslení jejich charakterů zdálo (pro potřebu filmu) dostačující. Vypíchnul bych otce v podání Roberta Carlyla, Emily Watson byla taky výborná i když svojí kreaci z Prolomit vlny už asi nikdy nepřekoná. Líbilo se mi, že při vší té bídě (prostředí zablácených, smradlavých uliček a kutlochů bylo podáno hodně sugestivně) a hořkosti nevyznívá film depresivně. Parker umí i když zrovna netočí přelomová díla.