Sólo pro herectví Meryl Streepové a housle dětí z východního Bronxu
Malý Mexičánek, nevěřícně šmidlající vedle Itzhaka Perlmana, vyjukaný černoušek, sdílející noty s Isaacem Sternem... Jeden jako druhý byli svým původem předurčeni k tomu být kandidáty kolonky „mladiství delikventi", tedy ne oba virtuosové, pochopitelně, ale jejich dětští spoluhráči. Ocitly se jich tehdy na jevišti dvě desítky větších i menších obyvatel východního Bronxu, kteří měli tu kliku, že se jejich cesty proťaly s umíněností Roberty Guaspariové. A ta zase měla tu kliku, že ji opustil manžel. Jediné, co uměla, bylo hrát na housle, jediné, co musela, bylo uživit sebe a své dva syny. Tak začala učit. Ve východním Harlemu. Aby mohla dát dětem, žijícím v prostředí permanentních nástrah, hudbu, krásu, disciplínu, hrdost. A do cesty se jí pochopitelně stavěly překážky, napoví zkušený divák - a bude mít pravdu.
Protože Harlem je Harlem, protože Roberta se s věcmi moc nepáře, protože její chlapci taky chtějí tátu, protože rodiče žáčků mají leckdy pocit, že housle jsou jen pro bělochy, protože...
Znělo by to jako klasické klišé filmů „o vůli, která vítězí, a snech, které se plní". Jenomže (skoro se to stydím přiznat) se tohle všechno stalo a koncert, jímž Roberta a její žáci bojovali za udržení svého vyučovacího programu, se skutečně konal, a to v roce 1993. 0 úsilí Roberty Guaspariové byl natočen dokumentární film Small Wonders (Malé zázraky) a podle něj pak film Hudba mého srdce - na němž jsou zajímavé tři věci. Za prvé - jako režisér je pod ním podepsán hororový machr Wes Craven, který natočil třetí Vřískot jen proto, aby mu studio na oplátku svěřilo tenhle film. Za druhé - scenáristka Pamela Grayová udělala všechno, aby se jí zpod klávesnice nevyklubal kýč (což se jí povedlo), a za třetí - Meryl Streepová je přesvědčivá jako Bachův menuet. Sečteno a podtrženo, u Hudby mého srdce můžete brečet a nestydět se za to.
Hej Cinema 2001/108
Autor/Zdroj: hej/Cinema
