Její oběť

Režisér profesor Veit Harlan se zcela zaujal barevným filmem.V krátké době byl to již třetí barevný film, který se promítal v našich kinech a měl název "Její oběť", zatímco v Říši měl premiéru jeho čtvrtý film v barvě, historický snímek Kolberg, vyznamenaný tehdy nejvyššími predikáty. "Její oběť" po barevně-technické stránce přímo navazuje na Dům u jezera. Diváci se mohli znovu obdivovat kouzelným snímkům z přírody a barevně vděčným záběrům širokých vodních ploch, které tentokrát vrcholí úchvatnými snímky z mořského pobřeží. Navíc je oslnil Veit Harlan stálý kameraman Bruno Mondi skvěle sladěnými obrazy honosných interiérů a bujnými, barvami hýřícími záběry z nevázaného karnevalového veselí. Ideově se ovšem "Její oběť" od předchozí Harlanovy práce značně liší. Je volným zpracováním Rudolf G. Binding stejnojmenné novely, která je vlastně oslavou velké nesobecké lásky ženy k muži. Dějově i dramaticky celkem chudý námět zaútočí však dvojnásob na divákův cit osvědčenými prostředky (trpící klamaná manželka, nevyléčitelně nemocná milenka, která užívá zbytek života plnými doušky, ohleduplný věrný přítel obou manželů, nemanželské dítě, těžce nemocný muž), a to vše ovšem zabaleno do vznešeného prostředí patricijských hamburských domů a vil na Alstře, kde vyjížďky milenců koňmo patří k dennímu pořádku. Režie si byla jistě plně vědoma dramatických a epických nedostatků předlohy a aby vyhnula nebezpečí přílišné sentimentality, položila důraz na lyričnost námětu a pokusila se s plným zdarem proniknout do hloubky lidských citů a filmovými prostředky vystihnout malbu nálad. A zde se ukázal opět režisér Veit Harlan pravým mistrem, který plně začínal chápat nové možnosti, jaké tvůrčím umělcům nabízel barevný film. V hlavní herecké trojici měl výtečné pomocníky. Kristina Söderbaum opět osvědčila svou citovou bohatost v nesnadné úloze nešťastné milenky, krásná Irene von Meyendorff zaujala publikum aristokratickou zdrženlivostí a Carl Raddatz věrohodně pojal a podal svého hrdinu, kolísajícího mezi oběma ženami. Hudba Hans-Otto Borgmann zhusta používající ve filmu ženského sboru, silně zdůraznila lyričnost tohoto nevšedního díla.