Písně z druhého patra

stejně jako holub(kt. jsem viděla dříve) má tento film velmi osobitou strukturu a vizuál. když jsem rozpoznala tvurce, přiznávám, že jsem nebyla nadšená.. první půlku jsem vyloženě bojovala s touhou film vypnout, ale chtěla jsem vytrvat, dát mu ještě šanci.. ..abych to zkrátila, druhá polovina filmu je výrazně lepší, vtipnější než první.. přesto komedii film opravdu nepřipomíná, ani grotesku... spíš velmi drsnou satiru. a podle mě je jen pro vytrvalce a velké severské nadšence.

Jsme v koncích... a kdo není? Tak pravil jeden ze zneuctěných životem v předvečer milénia v anonymním městě, které by se jednou mohlo stát i tím naším... stačí popracovat na všeobecné lhostejnosti a prohloubit otupělost. Možná už nastala ta chvíle - vyjít do ulic a bít se za lepší časy (neskutečně mrazivé scény s demonstranty), dřív, než se navrátíme k obětování nevinných. Oproti svému volnému nástupci je Píseň z druhého patra děsivou depresí, vyvolávající skřípavý smích, který nepřináší uvolnění, snad že Andersson v mezidobí objevil nějaká ta pozitiva...