Orfeus

Snímek Jeana Cocteaua Orfeus (1950) je považován za nejzdařilejší opus jeho režijní filmové dráhy. Je součástí volné „orfické trilogie“, jejíž první část tvoří středometrážní surrealismem ovlivněný snímek Krev básníka (1930) a závěrečnou Orfeova závěť (1959). Slavný umělec tu na základě vlastní hry z roku 1925 aktualizuje a přepracovává starořeckou legendu, jež výrazně symbolizuje moc umění. – Populární básník Orfeus je okouzlen tajemnou kněžnou, s níž se setká při tragickém incidentu, během nějž je zabit jeho mladý kolega. Musí ženu doprovodit do tajemného sídla a je svědkem, jak zmizí s mrtvým za zrcadlem. Od té doby je jako proměněný a chová se nevlídně k ženě Eurydice. Té naopak pomáhá kněžnin řidič Heurtebise. Aristokratka je ve skutečnosti Orfeova Smrt, která se do muže zamiluje a o své vůli ho zbaví manželky. Heurtebise pomůže básníkovi dostat se do podsvětí, kde mu tribunál nad Smrtí umožní návrat i se ženou zpět na zem pod podmínkou, že nesmí na Eurydiku pohlédnout. On je však už v zajetí lásky ke své Smrti. Manželka se proto sama obětuje. Avšak také Smrt později sama podstoupí oběť a vrátí zemřelého muže do světa lidí i s jeho těhotnou ženou. Neboť „smrt básníka vyžaduje oběť, která jej učiní nesmrtelným“. – Cocteau se netají spřízněností se svým hrdinou: básník, či obecněji umělec, je výjimečnou osobností, která za cenu utrpení a obětí proniká k neznámému a dosahuje k vrcholům bytí. Ve svém díle kombinuje realismus s poezií a používá i trikové záběry. Podsvětí (zónu) představuje jako temné místo zmaru (natáčelo se ve vybombardované vojenské akademii v Saint-Cyr). – Film, který ve své době ovlivnil řadu mladých francouzských filmařů a který je uváděný v restaurované a digitalizované podobě, věnoval jeho autor homosexuálnímu výtvarníkovi Christianu Bérardovi (1902-1949). Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2011/9