François Périer

François Périer, vlastním jménem François Marie Gabriel Pillu se narodil v Paříži krátce po první světové válce, jeho otec vedl obchod s vínem. François se od dětství zajímal o film a divadlo a s podporou slavného herce Louise Jouveta se zapsal do hereckých kurzů René Simona, později studoval na pařížské konzervatoři. Následně začal hrát divadlo, debutoval v roce 1938 na scéně Théatre Michel, vynikl především koncem 40. letech v Sartrově společenském dramatu Špinavé ruce, které se hrálo v Théatre Antoine v Paříži. Trvalé angažmá pak našel v Théatre Michodiere, které se soustředilo na uvádění klasických her a komedií, hostoval také v Comédie des Champs-Elysées. Filmovou kariéru zahájil Périer již jako devatenáctiletý v roce 1938 a za téměř šedesát let se objevil v bezmála 120 filmech a televizních adaptacích. Poprvé se objevil ve filmu LA CHALEUR DU SEIN (1938; v hlavní roli tehdy slavný Michel Simon), vzápětí se zařadil mezi vyhledávané a často obsazované herce a již za války hrál ve více než deseti filmech, po boku Juliette Faber se počátkem 40. let objevil v poměrně velkých rolích ve filmech LES JOURS HEUREUX (1941) a MARIAGE D'AMOUR (1942). Další velké úlohy si vyzkoušel i po válce, mimo jiné po boku Danielle Darieux, za zmínku stojí jeho participace na mezinárodně oceněném filmu MLČETI ZLATO (Le silence est d'or, 1947) režiséra René Claira. Od počátku 50. let hrál Périer i hlavní role, například ve filmech LA SOURICIÉRE (1950) nebo AU P'TIT ZOUAVE (1950). Dostal také příležitost v mimořádně hodnotných titulech, jako například ve filmu ORPHEUS (1950) od Jeana Cocteaua. Po celá padesátá léta točil Périer několikrát ročně, hrál ve filmech různých žánrů a spolupracoval s předními režiséry té doby, jako například Autant-Lara, Grangier, Allegret nebo Duvivier. Naskytly se mu příležitosti i od zahraničních režisérů a například Vittorio de Sica jej obsadil do svého filmu VILLA BORGHESE (1954). Z francouzských filmů té doby stojí za zmínku přepis Zolova románu GERVAISE (1956), za nějž Périer získal cenu BAFTA jako nejlepší zahraniční herec. Další mimořádnou příležitost pak dostal ve Felliniho oscarovém dramatu CABIRIINY NOCI (Le notti di Cabiria, 1957). Od počátku 60. let počet i význam Périerových rolí ve filmu značně poklesl, nicméně nadále se objevoval v umělecky i společensky hodnotných titulech, jako například SAMURAJ (Le samourai, 1967), Z (1969) nebo ATENTÁT V PAŘÍŽI (L'Attentat, 1972). Nejen v těchto, ale i dalších filmech se Périerovou doménou stali muži zákona, ať už v taláru nebo pomyslné uniformě. Příležitostně se ale objevoval i ve filmech jiných žánrů, mimo jiné v komediích. V sedmdesátých letech začal také více točit pro televizi, v další dekádě pak dostal příležitost zahrát si advokáta Terrasiniho v celoevropsky úspěšném italském seriálu CHOBOTNICE (La piovra, 1984, 1985, 1957). François Périer proslul mimo jiné vysokou kulturou hlasového projevu a již ve 40. let daboval filmy z dílny W. Disneye; pouze hlasem se pak uplatnil jako vypravěč nebo komentátor v řadě dalších hraných i dokumentárních filmů, často také recitoval. Namluvil například komentář k legendárnímu a i u nás známému animovanému filmu STVOŘENÍ SVĚTA (La création du monde, 1957). Když se počátkem 90. let kvůli postupující Alzheimrově chorobě začal stahovat do ústraní, pracoval již jen sporadicky pro rozhlas. François Périer zemřel v Paříži následkem infarktu 28. června 2002 ve věku 82 let. Périer byl třikrát ženatý; jeho první manželkou byla herečka Jacqueline Porel (*1918), žili spolu v letech 1941-1947. Podruhé se oženil s herečkou Marií Daëms (*1928) a od roku 1961 byla jeho třetí manželkou Colette Boutouland. Z prvního manželství měl dvě děti, dcera Anne Marie je novinářkou, syn Jean Pierre spáchal v roce 1966 sebevraždu. Adoptivní syn Jean Marie Périer (*1940) je režisérem.