Falstaff

Historické drama Falstaff je jeden z vůbec nejlepších shakespearovských filmů všech dob. A také snímek, kterého si sám Orson Welles nadmíru vážil. Postava tlustého a rozmařilého tlučhuby, který si plnými doušky užívá života, je neúmorně dobráckým starším bratrem sebedestruktivního občana Kanea. William Shakespeare svá historická dramata z anglických dějin sepsal v krátkém období několika let: jednotlivé hry na sebe navazují jako seriál zachycující cestu ke sjednocenému království. Orson Welles poprvé tyto hry zkombinoval do jediného příběhu, když mu bylo patnáct let. Jako divadelník se opakovaně nevracel jen k Shakespearovi, ale i k tomuto svému projektu. Pro Wellesovu schopnost vidět svět vlastní optikou je příznačné, že nakonec nechal stranou všechny velké krále soupeřící o moc a slávu a soustředil se na postavu, která v dramatech velkého Alžbětince vystupuje jen jako vedlejší. Prostřednictvím rytíře Jana Falstaffa propojil Welles motivy z několika Shakespearových her - především prvního a druhého dílu Jindřicha IV., Jindřicha V., Richarda II. a Veselých paniček windsorských. Poživačný starý rytíř je veselým společníkem následníka trůnu, prince Jindry, s nímž prožívá nejrůznější bujará dobrodružství. Když ale princ coby Jindřich V. nastoupí na trůn, nevázané minulosti se zřekne - a s ní i svého starého, oddaného druha. Pro Wellese tak Falstaff vyprávěl o zradě přátelství, což bylo téma, k němuž se vracel už od Občana Kanea (1941). V příběhu plném intrik a manipulací režisér současně kritizoval i pokrytectví a militarismus moderních politiků. Ambici dostat svého Falstaffa na filmové plátno naplnil Welles v roce 1966, a to i za cenu lži svému příteli, španělskému producentovi Emilianu Piedraovi. Ten do něj svolil investovat jen pod podmínkou, že Welles bude současně natáčet adaptaci Stevensonova Ostrova pokladů (1883) s použitím některých stejných kulis a herců. Režisér ale pracoval pouze na Falstaffovi. Tak vznikl film, který byl pro padesátiletého tvůrce (jenž si samozřejmě zahrál i hlavní roli) podobně osobní jako Skvělí Ambersonové (1942). Falstaff je v rámci Wellesovy tvorby ceněn vysoko, přestože dobová kritika ho nepřijala příliš vlídně. Už Wellesovi současníci ovšem oceňovali scény bitvy u Shrewsbury, jež je dnes srovnávána s ikonickou sekvencí na oděském schodišti z Ejzenštejnova filmu Křižník Potěmkin (1925). Alena Prokopová LFŠ 2015