Jeanne Moreau

„Úspěch mě nijak zvlášť nevzrušuje. Přijímám jej jako něco, co mi náleží.“ (Jeanne Moreau, 1968) Jeanne Moreau pochází z prostých poměrů, jejím otcem byl venkovský sedlák, který v době jejího narození pracoval jako barman v Paříži, matka byla tanečnicí v pařížském hudebním divadle Folies Bergères. Rodiče se rozvedli v jejích jedenácti letech, Jeanne vyrůstala ve Vichy a již jako dítě začala číst poměrně náročnou literaturu. Tehdy se také zrodila její představa být herečkou, vyplývající z lásky k psanému slovu a touhy opakovat slovo nahlas na jevišti. Vystudovala konzervatoř, ještě za studií vynikla jako herečka na divadelním festivalu v Avignonu, poté nastoupila do nejslavnějšího francouzského divadla Comédie Française (1947-1951), poté nastoupila do experimentálního divadla Theâtre National Populaire v Paříži. Na jevišti tohoto divadla pak vytvořila řadu postav a setkala se zde také s Gérardem Philippem, s nímž pak hrála i v některých filmech. Jeanne Moreau od mládí zároveň toužila prorazit u filmu, brzdil ji však nepříliš atraktivní vzhled – nikdy nebyla považována za oslnivě krásnou. Její sebevědomí a přesvědení o kvalitách vlastního herectví ji však k filmu přivedly. Ve filmu hrála poprvé v roce 1949; šlo o nevýznamné melodrama Dernier Amour. Také v dalších letech hrála menší role v řadě filmů, sama později řekla, že naprosto bez ohledu na kvalitu scénáře, výši honoráře či osobnost režiséra. Chtěl jen hrát, aby dosáhla úspěchu a uznání svých hereckých kvalit. První větší úspěch se dostavil s filmem Královna Margot (La Reine Margot, 1954), kde hrála hlavní roli. Skutečnou hvězdou nejen evropského filmu se stala až na přelomu 50. a 60. let s příchodem francouzské nové vlny, kdy ji na divadelních prknech objevili později slavní režiséři a ti ji také dali první velké filmové příležitosti. Nová vlna nevyžadovala prvoplánovou krásu, ale z Jeanne Moreau, vyzařující zvláštní charisma a intelektuální šarm, se stala vyhledávaná představitelka osudových žen. Prvním takovým filmem bylo dnes již zapomenuté kriminální drama Výtah na popraviště (Ascenseur pour l'echefaud, 1957) režiséra Louise Mallé. S tímto režisérem a také s dalšími osobnostmi nové vlny (Jean-Luc Godard, François Truffaut) spolupracovala také v dalších letech, hrála i ve filmech svého prvního manžela Jeana-Louise Richarda, významná byla i práce s oscarovým režisérem Orsonem Wellesem. Zazářila také v Nebezpečných známostech (Les Liaisons dangereuses, 1959) slavného Rogera Vadima, mimořádného úspěchu dosáhl film Žena je žena (Un femme est une femme, 1960). Velkou příležitost dostala Jeanne Moreau ve filmu italského režiséra M. Antonioniho Noc (La nuit, 1961), kde hrála spolu s M. Mastroiannim. Jiní odborníci považují za průlom v její kariéře až film Jules a Jim (Jules et Jim, 1962) režiséra Françoise Truffauta (tento film získal tři mezinárodní ocenění). Z téhož roku pochází také oceněný film Eva (Eva, 1962) režiséra Josepha Loseye. Ostatně, řada filmů s Jeanne Moreau získala různá ocenění na filmových festivalech, ceny přímo pro ni znamenaly filmy Moderato cantabile (1960; hlavní cena za herecký výkon na festivalu v Cannes) a Deník komorné (Le journal d'une femme de chambre, 1964), který natočil slavný Luis Buñuel. Za tento film byla Jeanne Moreau oceněna na festivalu v Karlových Varech. Již zmíněný Louis Malle pak natočil zajímavou odbočku od svého uměleckého směřování, komediální western Viva Maria! (1965), v němž Jeanne Moreau hrála spolu s další velkou hvězdou Brigitte Bardot. Za tento film byla Moreau oceněna Britskou filmovou a televizní akademií. Za další stěžejní film v hereččině kariéře se považuje Truffautovo psychologicko-kriminální drama Nevěsta byla v černém (La Mariée était en noir, 1968). Také v 70. letech hrála Jeanne Moreau v několika filmech ročně, z významnějších uměleckých počinů stojí za zmínku válečné psychologické drama Pan Klein (Monsieur Klein, 1976), v němž po jejím boku stál Alain Delon. V této době se Jeanne Moreau také několikrát pokusila o vlastní režii. Ke svému filmu L'Adolescent (1979) byla i autorkou scénáře; tento film byl nominován na Zlatého medvěda na festivalu v Berlíně. Herecká filmografie Jeanne Moreau ve druhé polovině 70. let naopak stagnovala, což má příčinu v tom, že po svém druhém sňatku v roce 1977 načas přesídlila do Spojených států. Po návratu do Francie se vrátila na filmové plátno, nicméně ubylo hlavních rolí i počet snímků, v nichž hrála. Objevila se například ve známém kriminálním dramatu Brutální Nikita (Nikita, 1990). Naopak, více hrála v 90. letech, kdy také začala více pracovat pro televizi. Hrála například v německém televizním filmu Kateřina Veliká (Katharina der Grosse, 1995), u nás jsme ji mohli vidět v historických seriálech Bídnici (Les Misérables, 2000) nebo Prokletí králové (Les Rois maudits, 2005). Po několika desetiletích se na filmovém plátně objevila s M. Mastroiannim v povídkovém koprodukčním snímku Za mraky (Par delà les nuages, 1995). Příležitostně se Jeanne Moreau i dnes věnuji filmování, donedávna také hrála divadlo. Od počátku 60. let se uplatnila jako svérázná interpretka francouzských šansonů. Její hlas zazněl také v několika dokumentárních filmech, ve filmu Milenec (L'amant, 1991) promlouvala jako vypravěčka. Jeanne Moreau byla v letech 1975 a 1995 předsedkyní poroty na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes, od roku 2003 je předsedkyní Mezinárodního festivalu mladých tvůrců v Angers, v roce 2006 předsedala porotě na festivalu v San Sebastian. Kromě již uvedených ocenění za jednotlivé filmy byla ve vyšším věku ohodnocena jako jedna z předních hvězd evropského filmu. V roce 1992 získala Zlatého lva za celoživotní dílo na mezinárodním festivalu v Benátkách, v roce 1997 bylo její dílo oceněno Evropskou filmovou akademií. V letech 1995 a 2008 dostala čestného Cézara, opět za celoživotní dílo. V roce 1998 dostala zvláštního Oscara od americké filmové akademie za přínos světové kinematografii. V roce 2007 obdržela ve Francii vysoké státní vyznamenání, její přínos francouzské kultuře byl oceněn Řádem za zásluhy. Jeanne Moreau byla dvakrát provdaná. Poprvé se vdala v roce 1949 za režiséra Jeana-Louise Richarda (*1927); manželství vydrželo jen dva roky. Z tohoto svazku pochází syn Jerôme Duvon, který se narodil deset dní po svatbě rodičů. Druhým manželem Jeanne Moreau byl v letech 1977-1979 americký režisér William Friedkin (*1935).