Čára života

Mladý francouzský skladatel Philippe (Vincent Perez z Vrány: Města andělů) se při návštěvě Ruska zaplete se zdejším pohledným děvčetem. Známost na jednu noc má ale nečekané pokračování. Philippe je unesen ruskou mafií (ukáže se, že pohledné děvče bylo dcerou jejího šéfa), která ho uvězní v dobře hlídaném domě a má s ním nekalé plány - chce ho použít jako nastrčenou figurku pro obrovský podvod. Na Philippově straně stojí pouze fakt, že v něm šéfova dcera našla podivné zalíbení. Utečou spolu a vydávají se na kuriózní odyseu, v jejímž průběhu je od sebe osud odloučí, aby je nakonec zase svedl dohromady v Paříži... Tvůrcům Čáry života rozhodně nešlo o komerční úspěch, ale pokud vám nenapoví jméno avantgardního režiséra Pavla Lungina, zjistíte to až ve druhé polovině filmu. Ze začátku totiž Čára života vypadá jako tuctová nudná detektivka, natočená v Rusku, protože je to tam levnější. Postupně se ale v ději začnou objevovat prvky, které se tam vyjímají poněkud podivně. Dialogy jsou stále absurdnější, humor podivnější, statické záběry stále delší, symboly symboličtější, a když se na plátně objeví sen s uříznutou hlavou, není pochyb: Díváme se na postmodernismus! Bohužel, vypadá to, jako by celá první polovina filmu existovala jen proto, aby se vám pak režisér mohl vysmát, jak jste mu naivně skočili na špek komerčnosti. Dovedu si živě představit, že nejedna festivalová porota může tento režisérův trik ocenit těmi nejvyššími oceněními (Ci 100%). Na druhou stranu si dokážu stejně dobře představit, jak se diváci, kteří nebyli předem patřičně instruováni, smějí na nepatřičných místech a předčasně opouštějí kino (Ci 0%). V mém případě převládala spíše nuda a přemítání nad smyslem toho, že hudební doprovod filmu je vykraden z Motýlka. Autor/Zdroj: Fuka František/Cinema